http://beinblack.blogspot.com/
Čau, xxx!

Pick up a penny, can somebody tell me where am i supposed to be?

Rikam si, na co mam vlastne blog. Vlastnictvi kazde veci na svete je treba si oduvodnit, protoze v opacnem pripade jeji vlastneni ztraci smysl...
Blog je pro lidi, co maji co rict. Ja nemam co rict. Ja jsem prazdna jako vyfouklej balonek. Jsem hrozne sebestredna, protivna, tvrdohlava a rozmazlena holka v brejlich s cernou obrouckou a nezajmem v obliceji. Nejsem zajimava. Nicemu nerozumim. Jakmile se neco da pochopit spatne, pochopim to spatne. Kdyz premyslim, delam obrovske objevy, ktere jsou ostatnim lidem davno znamy. Nic si nepamatuju, nic neumim, vsechno je problem. Zaroven vim vsechno nejlip, rada vyhravam a potrebuju mit posledni slovo. Jsem paranoidni. Mam obdobi, kdy jsem stastna a sama se sebou smirena, a mam obdobi, kdy je mi vazne mizerne a nemuzu se ani do zrcadla kouknout.
Jsem introvertni extrovert.
Melancholicky flegmatik.
Potrebuju blog, abych vypoustela paru.

No, kde jinde bych se mohla zatvarit otravene, imaginarne vysplhat na imaginarni drevenou bednu, imaginarne si urovnat sve imaginarni kazatelske roucho, imaginarne nasadit vyraz boziho posla a deklarovat, ze...
At si kazdej rika, co chce. Je mi jedno, jakej supermozek s tim prisel, ale vysoky kliny jsou hnus a nejhnusnejsi hnus je, kdyz se jedna o uzavreny kotnikovy boty na vysokym klinu. Jako vazne? Drahe slecny, divky a pani, vite, ze to vypada jako kopytka?
Asi je to pohodlnejsi nez normalni podpatky, ale kdyz uz dat prednost pohodli, tak radsi zadny podpatky nez tyhle kopyta, radsi podpatky nez vetsi pohodli.
Obri nerd brejle ma snad dneska uz kazdej, kdo se aspon minimalne venuje mode. Krome me. Ze zacatku se mi libily... Co to kecam, libej se mi doted, ale nechci je uz jenom proto, ze dneska je ma vazne kazdej. A to i tady v Usti (priserna dira, vetsi vesnice, bordel, protahly ksichty a urputna snaha tvarit se jako mesto). Nechci nerd brejle, protoze je nosi i takovy holky, co jsou schopny se od hlavy k pate ohaknout v New Yorkeru (ewwwwwww!!!). Krom toho nosim dioptricky, takze by to bylo bud slepe mzourani, nebo investice do dioptrickych, tzn. par tisic za obroucky a nekolik set za skla. Abych chodila po svete v brejlich za ctyri tisice, pricemz temer ty same muzete v c&a koupit za 125,-, na to fakt nemam, nehlede na to, ze nevim, co bude za rok. A ja si brejle kupuju tak, abych si byla jista, ze ani za tri roky si v nich nebudu pripadat jako magor.
Uz pul hodiny se mi chce hrozne spat, pripada mi, ze nedavam smysl a zvanim kraviny.

Umim nakupovat. Mam sestej smysl na slevy (bryle Dolce & Gabbana [furt tomu nejak nemuzu uverit :D] za pulku jsou jasnej dukaz), kdyz vidim vec, co se mi libi, nejprve si v hlave projedu svuj satnik a zhodnotim, jestli to tam bude zapadat, rychle se rozhoduju a v kabince delam klidne i akrobaticky kousky, abych zjistila, jestli mi obleceni sedi spravne tak, jak chci, protoze se opravdu, opravdu nechci pripojit k holkam, co si drepnou a tim se vsem pritomnym naskytne exkluzivni pohled na jejich poodhalene pulky, idealne jeste prerizly velice sexy snurou z tang (ewwwwwwww!!!!). Tanga netaham, ale zadek mam a vazne nepotrebuju, aby ho videl kazdej.
Bavi me radit ostatnim. Vzdycky uprimne sdelim svuj nazor a nekdy jsem tak uprimna, az jsem kriticka, na druhou stranu, i kdyz si toho malokdo vazi, jsem k nezaplaceni (skromnost nade vse), protoze vam bez skurpuli reknu, kdyz vypadate blbe.
Proto nesnasim, kdyz si s sebou vezmu radce, kritika a osobni nakupci v jednom a dotycnej pak hyri vykriky jako "Tobe slusi vsechno", "Dobry" nebo idealne "Nevim, podivej se do zrcadla".

A vite, co jeste nesnasim? Kdyz mate neco zazityho, proste nejakej takovej rad, co se opakuje kazdy vsedni den. Jako spolecny odchod ze skoly s nejlepsi kamaradkou. Uz od prvaku. A pak si pritanci, nehodlam mluvit sproste, nejakej pakos a ocekava, ze vsechno bude tak, jak on napiska, navzdory tomu, ze ja a ona mame veledulezity plany, co byly domluveny den predem, nikoliv hodinu predem (ze, pakosi).
Takze, drahy pakosi, az zase budes planovat a chtit bejt s R. osamote, nekam ji pozvi a rozhodne necekej, ze jak si pisknes, ona pribehne a ja pujdu do centra kanalama nebo lusknu prstama a na tu pulhodinku uplne zmizim ze sveta, abys ty s ni mohl jet do mesta sam, stat tam na zastavce s ni sam a pak hned odjet domu.
Pokud jsi mel neco naplanovanyho, mel jsi to rict, ja bych se mozna i uklidila, pro R. cokoliv. A ten protahlej ksicht a nasledny nastvani a ublizenost sis mohl klidne nechat, nejsme kurva ve skolce a navic to zajima akorat tak R. a ty je to pak zbytecne lito.
Argh, taky tak neradi vidite, kdyz se lidi, na kterych vam zalezi, zahazuji s takovyma... nesympatickymi lidmi?
Nevim, nevim, nemam ho rada, nelibi se mi (tentokrat nemyslim vzhled, myslim tim, ze ma v sobe neco, co se mi nelibi, tezko se to vysvetluje), dokaze se chovat uplne blibne, ze bych mu vrazila i ja, takovej nekonfliktni clovek (:D), a je mi jasny, ze bych to nemela probirat tady, je to delikatni situace, ale me to proste tak hrozne stve, ze to potrebuju ze sebe dostat, abych mu treba jednoho krasneho dne neurvala hlavu od tela a nekopla ji pod stul.
Ale ona ho ma rada a ja mam rada ji, takze zatnu zuby a budu to respektovat.
I kdyz po tom, co ze me udelal vterku, krovi, zavazi, kybl cihel, stin R., pritez, vlezlou blbku, zaclanejici kravu a haticku, ze sebe asi ani ten falesnej usmev nevydoluju.
Protoze ja jsem normalne jela s kamaradkou ze skoly do mesta (jako kazdej den) zaplatit bryle (bez sebe nadsenim). To, ze se vetrel k nam, jsem jakz takz skousla, ale to jeho nasledovny chovani a uraznost (!!!!), ze ja jsem byla ta navic... To jako ne.
Ja si musim zvyknout na nej a on na me. A ja narozdil od nej nebudu delat detinsky kina a urazet se, ja si uvolnim paru tady na blogu a az ho priste uvidim, pozdravim, vzpomenu si, jak jsem si tady pekne postezovala a vsechny sarkasmy si necham pro sebe.
Pochybuju, ze si tohle kdy precte, ono by bylo lip, kdyby ne, ale...
... Jestli si to prectes, tak ti asi uz konecne bude jasny, ze mam s tebou problem a dle tvyho chovani (a tim myslim nejen situaci ze ctvrtka) soudim, ze ty mas problem se mnou. Pokud mas zajem to vyresit, uplne bude stacit, kdyz budes ve svete R., protoze ji to dela stastnou, a nebudes zasahovat do myho sveta. Je se o R. s tebou klidne podelim, ale, pardon, ted budu asi znit jako majetnickej rozmazlenej fracek, furt plati to, ze ja se delim s tebou, ne ty se mnou, takze pokud nekdo neni nekde vitanej, jsi to ty a ne ja a myslim, ze je to jenom fer, vzhledem k tomu, ze se ti R. povedlo za tech par mesicu, co ji znas, ublizit tolikrat, ze bys zaslouzil po tlame. Az to vsechno odcinis a dokazes, ze umis bejt hodnej kluk, tak pak teprv ucouvnu. (Jsem bohyne pomsty. :D)
A kdyz uz jsme u toho, nelez mi laskave na blog, diiiiky.

Jdu spat. Napruzena. Protoze me to pokazdy nastve, jakmile si na toho pakose vzpomenu.

I don’t hate people. I just feel better when they aren’t around.

Total Eclipse.
Mechanický pomeranč.
Prokletí básníci.
Poe.
Tmavě šedej lak na nehtech.
Černý kalhoty.
Černej cardigan.
Černý boots.
Černá tužka na oči.
Temně šedý stíny.
Černý obroučky brýlí.
Černá tužka na oči.
Portishead.
The XX.
Černá taška do školy.
Nejvíc píšu černym centropenem.
Mám referát na deprese.
Bojim se Beth Gibbons.
A taky tohle.

Depka? 
Vůbec ne!
Já jsem takhle... šťastná. Baví mě to.
Nemám na nic čas, nemám čas, jsem jako bílý králík z Alenky v Říší divů. Jsem tady a mám být tam.
Miluju podzim. Těšim se, až bude padat barevný listí ze stromů... To se pak na všechno vykašlu, vezmu svýho rozfláklýho Broučka a půjdu ven. A budu se procházet, budu se brodit listím, budu poslouchat Portishead a budu tak hrozně šťastná, že budu ráda, když neprasknu.
Tohle je to nejkrásnější.
Nikdy jsem si nemyslela, že by mě mohly bavit básničky. Baví... 
Ale v životě bych žádnou nedokázala napsat... a i kdyby jo, neměla by hlavu ani patu.

Beth Gibbons je nádherná, když prožívá hudbu, co zpívá. Je krásná. Ale když otevře oči, bojim se jí.

So don't you stop, being a man
Just take a little look
From our side when you can
Show a little tenderness
No matter if you cry...

P.S. Zabil jsem ti psa

Predem se omlouvam, ze tento post bude vyslan do sveta bez hacku a carek. Ja za to nemuzu, na iPad jeste nebyla vynalezena ceska klavesnice. *vycitavy, ublizeny pohled*
Doufam, ze Apple nejakou planuje, ted se mi stava, ze i na normalnim PC prestavam psat hacky a carky a pak tvorim naprosto hybridni slova.

Dlouho jsem se neozvala, tak se ozyvam ted. Nalakovala jsem si nehty, a tak si vetram, abych se v noci nezfetla vypary z laku a odlakovace. Jsou sedy. Ty nehty. A predtim byly krvave rudy. A osklive opryskany, fuj.
Uz jsou to snad ctyri roky (pet?), co jsem naposledy vysla ven bez nalakovanych nehtu... No, podle toho taky vypadaj, ze...

No, hm, tak co delam.
Chodim do skoly, cela nadsena, fakt.
Letos me vazne bavi zsv, bereme psychologii a uz jsem si zabrala referat na deprese. <3
A v literature jsme brali Proklete basniky.
Pri te prilezitosti jsem konecne zkoukla film Total Eclipse. Je skvelej. :)
Konecne jsem se zaregistrovala do knihovny.
Rozecitam si porad novy a novy knizky a nemam cas je docitat. Mam jich doma 20 a stydim se za to, ze je nectu. Nebo jako ctu, ale ne tolik, jak bych chtela.
No, momentalne ctu Mechanicky pomeranc. V pocitaci mam ten film uz par let, ale jeste jsem se k tomu nejak nedostala (jaksi z nej mam trochu strach...). Tak mi to treba neda a konecne se na nej podivam.
Mam pocit, ze na nic nemam cas, protoze se furt neco deje. Pisemka z tohohle, zkouseni z tohohle... V utery jsem byla s mamkou v divadle na Zenitbe. Je to aww a fakt vtipny, coz mi pripomina, ze jsem si to vlastne chtela sehnat... Grh. Shanim si novy brejle, byl to porod, ale mam vybrano, napul zaplaceno a bud zejtra, nebo v pondeli si pro ne jdu. Fotku kdyztak pak mrsknu na tumblr, tam taky kurna nic nepridavam. :/
Nebo sem. Nebo oboji.
Tyjo, doufam, ze se na blogu aspon tenhle "zapis" objevi, kdyz se s tim tady seru misto spani.

Normalne hodlam o vikendu lehnout, dat na sebe deku, pustit si klidnou hudbu typu The XX, cist si a vstat az v pondeli rano. Ja fakt nikam nejdu, netahejte me nikam! Jsem utahana jak taznej kun, mozek mi zacina povazlive kasovatet a nemam na nic cas, kurva.
Mluvim sproste. Hrozny.
Jinak pristi tejden se zacina krasne malovat, uz mam pisemku ze slovicek z nemciny, mluvnicky opakovani na prisudek z cestiny (prdel je, ze tomu nerozumim, neumim to a nemam se to z ceho ucit, ja se mam), v pondeli mi zacina kurz nemciny (slecna se rozhodla maturovat z nemciny... protoze ji nic jinyho nezbyva), v utery uz mam dohodnuty Frisco s kamosem a jsem si jista, ze i dalsi dny se povazlive zaplnej casem.
Hrozne jsem pres prazdniny zlenivela, zvykla jsem si na svoje nejmilejsi nicnedelani, velmi produktivni cteni starych Filteru, civeni na silne intelektualni filmy a pravidelne obr davky serialu... Tve, ja snad naposledy Will & Grace videla o prazkach, no to je situace...
Zkratka a dobre, ten skok z linyho niceho do vysoce aktivniho vseho je nejak moc rychlej a nenadalej... A ja civim jak suva z nudli, jak se mi plnej dny vsim moznym.

Mam novej svetr, novy boty a novy tilko. Aspon, ze mam to uzasny, uzasny nakupovani peknejch veci! Cloveka tak pekne potesi, kdyz si k sobe privine uplne novy cerny kozeny boots... Hned je ten svet takovej peknejsi. :D
Moje garderoba se povazlive zacina zaplnovat cernou barvou... az moc. Ale tyjo, cerna se hodi ke vsemu, je pekna, vypadam v ni pekne blede (:D) a kdyz si vezmu k ni neco barevnyho, vynikne to o to vic... Tak co jako.

Mam desky s Medvidkem Pu. A jeste se mi nikdo nesmal.
Mam hodinky s Medvidkem Pu a uz se mi smaly dve hrozne dospely ctrnactky v buse. Hlavne, ze mate podpatky, ty kravy vymatlany, furt jsem vypadala lip nez vy, oranzovy drzky!!!! (tato veta prave uvolnila autorcin pretlak, nebyla urcena nikomu z jejich ctenaru v pripade, ze to nejsou dve slecinky z Usti, co si mysli, ze kdyz maj boty od Tamanu na vysokym podpatku a makeup o par odstinu tmavsi nez jejich plet, ze jsou snad zajimavy, krasny ci nedejboze pritazlivy)

A na zaver...
MODNI OKENKO:
Puncochace do otevrenych bot - ANO. Ale POUZE V PRIPADE, ze jsou to botky na vyssim podpatku a ty puncochace NEJSOU telovy. Protoze silonky v otevrenych botech jsou HNUS.
Leginy, stejne jako puncochace, neplni funkci klasickych kalhot. Je mi jedno, ze tamhleta ceska modni bloggerka taky nosi leginy s trickem kamsi po pas, jakmile proste top konci vys jak pod zadkem, je to HUMAC, NEVKUS a budu na vas delat hlasite EWWW!
O leginach, co vypadaji jako z kuze, se snad ani nebudu zminovat, kolekce h&m na podzim/zimu je jich plna. A i kdyz h&m miluju snad nejvic na svete, tohle je proste ble a clovek v tom vypada, jak kdyby snad miril na sadomaso hratky.
Jo, a jeggins jsou mozna pohodlny (rozhodne tak vypadaji, vsichni to o nich tvrdi, ja sama zadny nemam, nejak jsem tomu nepropadla, stejne jako nude barvy jdou nejak mimo me - i kdyz nude mam jedno tilko), ale vzdycky mi prislo, ze se maji tvarit jako dziny, zatimco si jejich nositelka uziva pohodli, ktereho by v klasickych dzinach nikdy nedosahla... No, tak si snad k tem slavnym jeggins koupim tricko, co mi spolehlive zakryje tu hnusnou gumu, ne? Jako nic proti, noste si je, furt lepsi nez jakobykozeny leginy, ale, tyjo, celej svet nemusi vedet, ze to, co zrovna mate na sobe, se jako dziny jenom tvari a na tele vam to pridrzuje takova pekna guma jako u teplaku. Dlouhy tricko! Dlouhy tricko!
Tak jsem to pekne zkritizovala a muzu v klidu spat... Nejakych sest hodin spanku, no ja se mam...

James Brown is dead.

Z mých původně zpackaných narozenin k ničemu se staly nejlepší narozeniny evr, prostě jo.
Několik obrovských překvápek, všechny pozitivní, no awww prostě.

Nějak jsem neměla nejmenší chuť blogovat.. Nebo měla jsem, akorát když jsem byla na iPadu, na kterym blogger bůhvíproč nefunguje. A když jsem zjistila, že můžu posílat příspěvky přes mail a zařídila si to, nechtělo se mi blogovat už vůbec. Chňa.

Nějak se mi nechce najet na školní režim. To vstávání, zařizování věcí (proč dělat věci jednoduše, když to jde složitě, že...), neustálý sledování nějakejch všelijakejch suplů a akcí, zoufale nezajímavý třídní dramata (nůdá), učení, namáhavý předstírání učení, stresování, taháky, ranní autobusy (eww!), písemky, zkoušení, projekty, prezentace, prošprtaný neděle, kapesný v prdeli za autobus, věčně nepíšící propisky (klasicky když to nejmíň potřebuju) a ta ohromná kupa lidí, co se tvářej, jako by sežrali Šalamounovo hovno, ačkoliv vědí úplný NIC a půlka z nich si myslí, že Bedřich Smetana byl spisovatel.
Jak moc je znát, že Ústí nesnášim a jsem celá divá nastěhovat se někam jinam? Samozřejmě, že ne leckam, jsem vybíravá. Třeba na vesnici... haha. To by mě bavilo tak den. 
Velký město, ideálně Stockholm, to je prostě místo, co mě volá křestním jménem. Vábivě, vemlouvavě, láká mě k sobě, mává mi před nosem velkou čokoládou a poukazem do h&m, smyslně na mě pomrkává a usmívá se záhadným úsměvem plným příslibů...
Jestli se někdy v životě přestahuju do Stockholmu, budu ten nejmilejší, nejhodnější a nejpříjemnější člověk na světě (budu Švédka!). Budu páchat jenom dobré skutky a zasvětím svůj život městu (budu pracovat jako uklízecí městská služba, inteligenčně na to mám).

Mám hroznou tendenci neustále žvanit o Švédsku, Švédech, švédštině a o všem švédskym. Objednala jsem si pouzdro na iPad. A hádejte, čí design to je? Švédskej. 

Rozhodla jsem se, že svýmu chaotickýmu nezajímavýmu životu dám řád, tudíž si teď všechno zapisuju, organizuju a pořádám do seznamů. Můj pokoj je organizovanější a uklizenější (= krámy z polic jsem naházela do krabice a už je vidět židle a postel, protože jsem pověsila oblečení do skříně). Vytáhla jsem díář, na kterej jsem zhruba pět měsíců nešáhla. Hodlám se zapsat do kurzů angličtiny a udělat si mezinárodní zkoušku, která je na úrovni maturity. Všechno budu dělat na čas a ne hodinu před odevzdáním. Omezim taháky a dám prostor učení. 
Protože teď jde o hodně, teď jde o udělání maturity a dostání se na vejšku... Buď žurnalistika, nebo pajďák.
Ve čtvrťáku je pozdě soustředit se na tyhle věci, musim už teď. A když už nic jinýho, chci si dokázat, že já na to mám a že to zvládnu, i když vypadám jako idiot, 90% času nevim, co se děje, a moje paměť je tak žalostná, že by jeden řekl, že už deset let hulim trávu.

Tenhle přístup mi vydrží tak do konce tohohle tejdne, já se znám.
Protože jsem nenapravitelnej flákač, snílek, bordelář a lemra.
A občas si říkám, jestli by mi na učňáku nebylo líp.

There's ghost in me who wants to say I'm sorry. It doesn't mean I'm sorry.

Asi jsem cynik, obrázek, kterej mě má chránit před nemocema (mluvila jsem o něm ve starším postu), nyní slouží jako záložka do Deníku Bridget Jones.

Uvažuju, že si zrušim profil na FB. Ptám se sama sebe, na co ho mám. Jo, asi by mě mělo zajímat, že Anička Anýýýýsek Novákůůů se dala po čtvrtý zase dohromady s Pepou Namakanym Doležalem a na potvrzení jejich hluboký, nekonečný lásky mi přímo do ksichtu naservírujou padesát téměř identických fotek, kterak se navzájem olizujou někde venku na trávě. Dál by mě asi mělo zajímat, že Danča Ujetá ッ byla včera na šílený kalbě, dneska vstala ve čtyři odpoledne a je jí šíííííleně blbě, vole XDDDDDDDDDDD, že Peťánek Králíků měl k obědu rybu a že Zuzanka KůlHolčina Zímová jde odpoledne ven s těma svejma zlatama :-**************************. No, kupodivu je mi to úplně u prdele. Kdybych měla vyházet ze svých "přátel" všechny, co mě nazajímají, zbylo by mi tam snad pět, šest lidí.
A mně je jasný, že Haničku Honzíka Němečkovou nezajímaj hlášky z Will & Grace, že jsem na tumblr, Dan Le Sac vs Scroobius Pip a děsně chytrý citace něčeho, co jsem kde četla, zaslechla, viděla nebo řekla. Tak si řikám, proč si dělat násilí.
Na to, abych se pochlubila, co zrovna dělám, mám Twitter, na další podobný Tumblr, na vykecávání Blogger... Tak na co FB?
A přestaňte mě laskavě srát s článkama, že FB není bezpečnej. No není, když si půlka lidí nenastaví soukromí a pak jim každej může čumět na zeď i na fotky. A když téměř každej používá úplně zbytečný aplikace o ničem, co taky soukromí narušujou... ale oni vám to tam napíšou, ne že ne. Oni napíšou, že budou mít přístup ke všemu, jenže to vyžaduje čtení a to je asi moc práce...

Čtu Hořké zrání Adriana Molea, ale nic mi to nepřináší, protože mám moc mizernou náladu. Čtu Lady Fuckingham a obdivuju Wildea.
Viděla jsem Knocked Up a celej film přemejšlela nad tim, že Ben si žil svůj veselej nezávaznej život, pak mu do cesty přišla hezká holka, co s nim omylem otěhotněla, rozhodla si to nechat a hned po něm aktivně začala požadovat, aby vyzrál, dospěl, našel si práci, přestal dělat tohle a začal dělat tohle... Prostě aby popřel všechno, čím do tý doby byl. Špatný. Ale vtipy fajn.
"I don't fucking like hospitals."
"I know but Jonah, this is beautiful. I just think you need to relax and embrace beauty of another life joining our gang. We're having a baby. We are having a baby!"
"I'm not having shit besides fucking panic attack. There's probably fucking room back there full of dead bodies. You guys wanna be here when it rolls out and fucking coughs malaria into our face?!"
A taky jsem viděla film Adam. Jednoduchej příběh o tom, jak kluk potká holku. S tim rozdílem, že kluk má Aspergerův syndrom. Krásný. :)

Neskutečně mě baví Tumblr.
A je mi smutno. Moc smutno.
A nemám nikoho, kdo by mě vyslechl. Koho by to zajímalo.
A stejská se mi. A ptám se sama sebe, jestli se tomu člověku, po kterym se mi stejská, po mně stejská taky nebo je rád, že má konečně klid.

Quckie.

Jsem na tumblr.

Ale blogu zůstanu věrná. :)

No disrespect, but we left a lot of people upset.

Minulý dny jsem trávila převážně tim, že jsem myslela na svoje nadcházející osmnáctiny. No, chtěla jsem se sejít s nejbližšíma kamarádama, někam si sednout, povídat si s nima a prostě... bejt v klidu, konečně mít aspoň trochu normální narozeniny, protože za ty roky si je zasloužim (houf příbuzenstva, co mi akorát sní dort a dvě smsky... ehem).

Nevěděla jsem místo, datum, čas, náplň...

A když jsem si to konečně jednou všechno jakž takž naplánovala a mohla přejít k tomu důležitýmu, tzn. co na sebe (jsem gay).... booom.

Tahle nechce to a to, tahle nechce to a to, tenhle nechce to a to a já nejsem Santa Claus, abych sledovala, jaký maj děti sny a pak je plnila. 

Takže nic nemám, jsem neskutečně nasraná a právě teď nikoho, ale vážně nikoho nechci vidět. Asi není fér, že to píšu sem, ale neskutečně se mi tim uleví... Ne, neuleví, ale aspoň si mám komu postěžovat, že jo.

I really want you to stay, but I know you have to go, have to go again

Furt se nic neděje.

Možná bych měla změnit záložku "Be žije" na "Be přežívá", ale nechce se mi.
Je zvláštní, že když chci, aby byl klid, tak mi píše tisíc lidí všude. A když se nudim a nějaký vytržení bych uvítala (protože jakmile se něco takovýho stane, napadne mě tisíc věcí, co dělat a mám o zábavu postaráno), tak nikde nikdo není, sakra.
Hm.

Tak bych třeba mohla psát, že jo.
Nebo třeba konečně pohnout s tim článkem o L Wordu.
Anebo prostě psát o něčem zajímavym, nějakym filmu nebo tak.
Ale já vim, že nakonec skončim u děsně produktivního a intelektuálního hraní Sims 3.
Poslouchám Just Jacka.
Kreslim obrázky (kolečko a pět čárek, jsem nejen krásná sympaťanda, hudební znalkyně a talentovaná spisovatelka, ale i nadaná výtvarnice!).
Piju kolu.
A leju jí na ty obrázky (omylem).

Udělala jsem generální úklid pokoje do hloubky. Takže jsem se ponořila do hloubi mých šuplíků (spousta písemek a ještě víc obalů od čokolád z doby, kdy jsem neměla koš - moc práce ujít těch několik metrů do kuchyně jenom proto, abych vyhodila obal, ne) a našla velmi zajímavé věci. Sešit z šesté třídy (psala jsem jako prase - šílený kobyly - ale narozdíl od současnýho písma to jde přečíst), trochu ohořelou tužku (nechápu, ale celkem se šikla, kreslim teď s ní moje úžasná díla, co jednou budou stát miliony) a malej obrázek od pana léčitele, kterýho si moc nepamatuju, ale myslim, že byl dobrej... Byla jsem malá, když tam mamka chodila. Ještě ve školce. Byla jsem furt nemocná a ten obrázek mi měl pomoct, úplně jsem na něj zapomněla. No, uchránil před nemocí můj šuplík, takže ho teď mám zastrčenej za pasem šortek, tak uvidim. Zatim se žádnej zázrak neděje, necítím se zdravější ani chráněnější.
Naopak mě začíná bolet hlava.
Možná se mi to mstí za ta léta v šupleti.
No, hm, sorry.

Don't know yet if I'm glad I came

45,5 kilo, nevimkolik loků Metaxy a flaška Frisca odpoledne, cigarety nevedu a kalorie počítat neumim.
Kdo poznal Brdiget Jones?
Čtu to už potřetí.

A pak taky čtu tohle.
A poslouchám Just Jack - Writer's Block. Protože já přesně tohle mám, tenhle blok. A ta písnička sice textově úplně neodpovídá (fakt nejedu v marihuaně a tak), ale hudebně (a klipově) tak nějak jo.



A i když teď většinu dní blbnu na 3Oh!3, čtu vtipný blbosti a dívám se na vtipný blbosti... nějak mě teď přepadl smutek.
Neměla bych si v tom máchat čumák, měla bych si říct, že mám prázdniny, v podstatě nic nemusim... Měla bych si jít znova loknout Metaxy, pak si nalít kolu, pustit si Will & Grace, zahrabat se pod peřinu a koukat, dokud se nebudu smát jak šílená.
Ale nějak prostě na to nemám chuť a nechci si takhle dokonalej sitcom zprotivit.

V posledních pěti dnech, co jsem nic nenapsala, se ani nic nedělo. Pokud se nepočítá občasná návštěva města ve společnosti nejlepší kamarádky. No, dneska velká změna, když kamarádka odjela na brigádu, srazila jsem se s kámošem a udělala ze sebe většího idiota než obvykle, ale nevadí, já už jsem si zvykla.

A víte co? Já zase píšu. No, to není divný. Ale divný je, že mám inspiraci. Že píšu a nezdá se mi to úplně blbý. Ale nechci o tom moc čárat, abych to nezakřikla. Uvidim, jak se to vyvine, třeba sem kus hodim, začíná to bejt docela dlouhý (čtyři stránky, ehm, to není dlouhý, ale furt je to delší než ty moje půlstránkový počiny z posledních dvou let). Mám ze sebe radost.
Inspirace? L Word, Just Jack, The XX, soundtracky ze Shreka, soundtrack k druhý řadě L Wordu, skořicová svíčka a Wild World nazpívaný Sidem z první season Skins.
Když jsem poslouchala ten soundtrack k druhý řadě l Wordu po druhý za sebou, vrazila do mýho pokoje mamka s tim, že pokud to do dvou minut nevypnu, okamžitě se oběsí.
Celkem to vystihla.

I'm gonna have a house party in my house!

"The sun is so hot
The drinks are so cold
Your clothes just fall off, as the day goes
We're gonna stay up, aint gonna lay low
We're gonna dance all night because we say so

I'm thinking maybe I cant have relationships
'Cause lately their not making any sense
and baby your the one thing on my mind that I can change anytime

'Cause there's so many fine woman that my head is spinning
and I've lost all feeling everybody's singing like
hey na na na hey hey na na na na..."

...

3Oh!3. Dva krasavci, co neuměj zpívat ani tančit. Maj totálně stupidní texty, co vás rozesmějou. V klipech jim to vždycky hrozně sluší a vůbec nedělaj, jak si nemyslej, jak jsou úžasný. :D 
Tahle hudba je naprosto debilní.

A já jí žeru!!
Ono se to prostě nedá. Buď si o nich budete myslet, že jsou to kreténi a nesnášet je, nebo si budete myslet, že jsou kreténi a zbožňovat je. A já se hrdě hlásim k tomu druhýmu. :D

This is me I love myself, yeah, fuck everyone else.

Dnešek byl až neuvěřitelně pohodovej. Neuvěřitelně.

V sedm jsem vyprovodila tátu a bráchu jedoucí do Německa, pak si zase lehla a spala do deseti. Následovala muffinová snídaně, meruňkovej čaj, The Sims 3 a průběžný čtení Bridget Jones (miluju jí!). Pak lehkej oběd (rejže se zeleninou, aw), hraní The Sims 3, horká čokoláda, Harry Potter a Princ dvojí krve s maminkou, bonboniéra a šílenej záchvat smíchu při scéně, kdy Brumbál umírá (Mamka zoufalá, utírající si slzy do trička: "To je tak dojemný!!" :D:D). Pak zase chvíli hraní (zamilovala jsem se do svý vlastní Siminky :D) a teď se chlubim, jak jsem se měla dobře, poslouchám u toho 3Oh!3 a chystám se, jak si půjdu pustit The Real L Word... Nebo Skins... nebo něco úplně jinýho. :D

Potřebuju dopsat ten zamilovanej článek o L Wordu a napsat ty další věci, co plánuju... Vzhledem k tomu, že má zejtra lejt taky, tak bude času dost... Pokud nepodlehnu svodům svý krásný Simky, kterou mám tak ráda, že si ani nepamatuju, jak se jmenuje... :D Ale vypadá švédsky, to je hlavní. :D

Ústí (tam bydlim :D) a okolí je tak nějak mírně pod vodou...

"Jupííí! Jupííí! Cleaver chce mé tel. číslo. Jsem skvělá. Jsem neodolatelná bohyně sexu. Huráááá!
...
Panebože, copak jsem taková šereda? Nemůžu uvěřit tomu, že jsem se dokázala přesvědčit, že budu celý víkend pracovat, zatímco jsem stále měla v záloze rande s Danielem. Hnus: dva dny jsem čučela jak psychopat na telefon a v jednom kuse žrala."

Čtěte Bridget Jones! Dívejte se na Bridget Jones! Milujte Bridget Jones! :D

If you fuck me, mister, it must mean you love me.

• Poslouchám Dresden Dolls a Birdeatsbaby. Tak nějak dokolečka.
• Píšu článek o L Wordu. Chtěla jsem napsat nějakou objektivní kritiku, ale zvrhlo se to v oslavný chvalozpěv. Tak to musim trochu přepsat, zkrotit, vymazat juchající citoslovce a tak, no...
• V sobotu odjíždim do Německa na týden. A ne, netěšim se.
• Začala jsem psát i něco delšího. Jsem v začáteční fázi podle The Hives - mluvim o tom, plácám sama sebe po rameni, jak to bude dobrý, ale v konečnym výsledku nedělám v podstatě nic. :D
• Začala jsem znova zapalovat svojí voňavou skořicovou svíčku.
• Mám nějakou podnikavou náladu. Uvažuju, co všechno potřebuju na sebe, jak si vylepším pokoj, co ještě napíšu do blogu... kdybych se nekrotila, už mám seznam toho, co budu potřebovat do školy. Ale to je depresivní seznam, kterej budu dělat až na konci srpna.
• Chystám se na novýho Shreka. Jako správnej lůzr tam nejdu s partičkou vysmátých kamarádů (kde bych takový lidi asi vůbec vzala?), ani s mým přítelem (Ústí je jedno velký panoptikum, jehož zrůdy jsou sice tupé, ale nejsou hluché ani slepé a tím se to všechno komplikuje), ani s nejlepší kamarádkou (nemá čas), ale s bráchou. Smějte se mi.
• Asi jsem závislá na ledový tříšti.
• Baví mě sem cpát nicneříkající nekvalitní fotky z mobilu.
• Nesnášim herce, co neuměj hrát.
• A jdu se dívat na L Word, protože se mi chce....

Guess it's time to show and tell

Be víkenduje u kamarádky. Má za sebou výlet, hon na borůvky (ohrožovala mě tam myš), noc nad filmy a spoustu hodin strávených bez kyslíku z důvodu nekontrolovatelnýho smíchu. Jo, mám se dobře. :D
Jeden by ani nevěřil, co dokáže se dvěma relativně normálníma těma udělat jedna (cca) 12 let stará fotka... ("Pičokár má hezký bačkůrky.")
Čus.
:D

My ego is killing me

• Přidala jsem novou a úplně první stránku. Jééé! Kupodivu se tam vykecávám o sobě, víte co, abych se představila. :D
• Dneska jsem po dlouhý době (snad měsíc a půl) měla na nohou podpatky. Člověk si hrozně rychle odvykne, že jo? Ale je fajn pocit zase si klapat po chodníku a připadat si vysoká. 
• Jsem nejšikovnější a stáhla jsem si Trojskýho koně. No, kdo je lepší než já? Takže věnuju večer, kdy jsem se chtěla dívat na šestou řadu Desperate Housewives a jíst k tomu čokoládu, montování PC. Ale jim k tomu čokoládu. 
• Zjistila jsem, že mě tenhle blog neskutečně baví a že vypadá přesně tak, jak má osobní blog podle mě vypadat. Spousta hrozně zajímavýho infa o osobě, co není zajímavá a kterou s největší pravděpodobností ani nepotkáte. A když jo, tak to stejně nebudete vědět. Možná bych sem mohla čas od času hodit víc fotek, ale protože fotim hlavně mobilem, nemaj moc dobrou kvalitu... Ale tak co už, je to můj blog a hotovo. :D
• Poslouchám Robyn a 3Oh!3.
• A jestli se ten počítač vzpamatuje ještě v tomhle století, tak si pustim Skins. Jo!

I've heard Robyns can fly

Robyn vydala novou desku s názvem Body Talk Pt. 1, brzy bude následovat Body Talk Pt. 2, a mě zachvátila úplně stejná mánie, jakou jsem měla před třemi lety, když vyšla její deska Robyn.

No, a co by taky ne, že jo. Kdysi dávno to byla jakási švédská hvězdička, s hudbou začala někdy v 16 letech. Jenže celkem nedávno si řekla dost, založila vlastní label a vznikla právě deska Robyn. Vzhledem k tomu, že teď už je známá celosvětově (vaše smůla, jestli jste o ní neslyšeli) a že je její hudba o hodně lepší, to všechno vyšlo přesně tak, jak mělo.

Toliko k příběhu kterak se z neznámý popový holky stala elektropopová královna, který nějaká Lady Gaga a její kopie, co se poslední dobou všude rodí, můžou akorát tak poníženě umejt záchodový prkýnko.

Ona v sobě prostě něco má a to něco dává do svojí hudby. Dokáže bejt kousavá, dojemná, vtipná, smutná i ironická a pořád je to ona. Její texty jsou prostě perfektní, dokážou pobavit, zvednout náladu, metaforicky vyjádřit vaše pocity, když vám došla slova, ale i dojmout a vykoupat vás ve vašem vlastním skutku.

Je ze Švédska, zvláštně se oblíká, spolupracuje s Röyksopp, na nic si nehraje a rozhodně nepotřebuje nosit oblečení, co víc odkrývá, než zakrývá, aby zaujala.

"I'm so very hot that when I rob your mansion, you ain't call the cops, you call the fire station. "

Tvořivá 02

Včera mi pršelo do pokoje, poslouchala jsem k tomu Placebo, byla tma a vzniklo tohle. Zase se tam čumí z okna, měla bych si na to dávat pozor.
Jo, a je to krátký.

...

Zírala z okna na temnou noční oblohu. Po skle sjížděly dešťové kapky jedna za druhou. Déšť bušil do okenních tabulek neurvale a intenzivně, jako kdyby se snad chtěl prodrat dovnitř a spláchnout ji. Tolik toužila okno otevřít, až ji svrběly ruce.
Sáhla po kličce a stiskla ji směrem dolů. Cosi se cvaknutím povolilo a okno se otevřelo. Náhlý poryv větru ji téměř povalil, déšť okamžitě proudil v podobě obrovských kapek do pokoje. Smáčel dlažbu, parapet, starý uválený časopis i její chatrnou tělesnou schránku. Chtě nechtě se musela usmát. Její touha po dešti byla vyslyšena. Tenká košile ji neuchránila před mokrem a ona byla ráda. Naopak se přitiskla na parapet a vyklonila se z okna, seč to šlo. Světlé vlasy pomalu tmavly pod nánosem vody.
Touhu po dešti vystřídalo obrovské nutkání smát se. Ani netušila, co jí na tom všem přijde tak veselého. Natáhla před sebe ruce a nechala kapky, aby jí jemně pleskaly do dlaní. Smála se hlasitým, zvonivým smíchem.
Zablesklo se a výhrůžně zahřmělo, jako by jí snad chtělo počasí říct, že tady není pro zábavu. Přestala se smát, břicho se jí stáhlo napětím a po celém těle jí naskočila husí kůže. Zhluboka se nadechla. Odpřísáhla by, že je něco ve vzduchu. Něco voňavého, sametového… snad možná magického, ne z tohoto světa, protože tenhle svět je příliš hektický, ošklivý, šedý a nudný, než aby mohl obsahovat něco tak… takového.
Vlasy již ztratily veškerý objem. Mokře se jí připlácly na hlavu, díky čemuž jí potůčky vody stékaly na záda a do obličeje.
Zavýskla, aby ze sebe uvolnila emoce. Počasí jí odpovědělo dalším bleskem. Na okamžik si připadala jako v nějakém děsivém spojení s vyšším světem, s někým, kdo rozhoduje o všech lidských osudech. Ale to byla jen slabá chvilka, která utekla stejně rychle jako ten blesk.
Déšť pomalu ustával. Kapky se stávaly menší a méně častější. Celé její tělo zachvátila obrovská vlna smutku. Jak déšť ustupoval, melancholie nabývala. Rozplakala se. Slzy jí kanuly po už tak mokrých tvářích a padaly na úplně mokrý parapet. Musel ven, smutek musel ven.
Vzduch byl chladný, zvednul se menší vítr. Déšť již ustal, na její natažené ruce občas padla kapka ze stromu. Byl konec. Konec překvapivému střídání emocí, které vyvolávalo to něco. To něco, co bylo příliš krásné, zajímavé a magické na to, aby pocházelo z tohoto světa, aby bylo jeho každodenní součástí.
Kolem projelo auto jako připomínka reality.
Narovnala se a sklonila ruce. Opřela se o parapet, kde se slzy smísily s deštěm. Uvědomila si, že je jí zima a že je promočená na kost.
Bosé nohy stály v louži. Couvla. Mokré dlaždice klouzaly.
Zavřela okno.

I don't know where to start, I don't know when to stop.

Lidi se často zabývají tím, co je smyslem života.
Už od pradávna nad tím bádají.
Někteří zasvětí život hledání jeho smyslu.

No, já vim, že smyslem mýho života je pokurvit, co nejvíc věcí to jde.
No, a jak jsem v tom dobrá!

Am I that little girl in your eye?

Chroupám Chocapic, piju Coca Colu Zero (nejlepší ze všech) a cpu se bílou čokoládou s nápisem "V případě nouze", protože já momentálně nouzi prožívám.
Venku je vedro a nechci tam jít, doma se nedá absolutně nic dělat, protože rodiče momentálně nechodí do práce a mám je furt za zadkem. Všichni všude jsou, něco dělají, baví se a já doma civim na Big Bang Theory, Desperate Housewives a Futuramu.
Krize se pozná tak, že když se jdu vykoupat, uvažuju, jestli má vůbec cenu mejt si vlasy.
Nebo taky tak, že když jsem šla v pátek odpoledne s Ráďou ven, namalovala jsem se a mám to (v podstatně rozmazanější verzi) na očích doteď, protože prostě není důvod do odličovat.
Jsem prostě hnusná, no. Partie k pohledání. Kdo mě chce?

Nikdo, protože sem nikdo nechodí, Google Analytics mi to prásknul a dobře mi tak, když jsem za celej červen napsala jeden článek.

Dovolená mě čeká jen jedna a to v srpnu k moři v Německu na týden a zase s rodinou, takže nic, na co bych se mohla těšit.

No, taky bych mohla třeba přestat fňukat, žrát sladký (moje tělo na pohyb není stavěný, Itálii jsem prakticky strávila jen na nohách, jak jsem lezla po kopcích, a už mi padaj všechny kalhoty, co mám), zvednout zadek a něco dělat. No, napadá mě pár věcí, ale jedna je blbější než druhá, nehledě k tomu, že některý z nich jsou dost adrenalinový spíš na psychiku než na tělo. Myslim, že plácám blbosti.

Asi tohle prázdný blábolení skončim, beztak mi akorát žere můj děsně drahocennej čas. -.-
Ne, vážně.
Jdu si pustit Alenku v Říši divů (jo, tu kreslenou verzi od Disneyho pro malý děti z roku 1951), cpát se sladkym, zapíjet do sladkym a doufat, že něco přijde a vytrhne mě z tohohle prázdnýho dřepění na prdeli. Protože jestli nepřijde, tak začnu bejt akční sama za sebe a když se stane něco podobnýho, tak to vždycky dopadá tak, že já si nabiju držku a ostatní tančej "Told you so" taneček.

What's the use, you're in my blood, you are the drug I can't give up, you be the needle I'll be the vein, drive it through and I can't complain

Prázdniny jsou v plném proudu. Hm.
Týden na Zakynthosu. Pár dní doma, v nich jsem se stihla setkat s R. a L. (setkání po roce, jsme ostudy :D), pak jsem si to s rodiči zamířila na 2 týdny do Alp v Itálii.
Mluvilo se tam německy.
Na mojí němčině to nezanechalo ani stopu. Pořád nic neumim.

Dovolená s našima byla horor. Moje chatrná psychika se z toho stále vzpamatovává. Nebyla jsem ani chvilku sama, ale pořád jsem si připadala osamělá.
Došlo mi několik věcí.

A pořád jsem poslouchala The XX, Marinu and the Diamonds, I blame Coco a White Lies.
Jo, a taky Uffie a všechny tři Ed Banger kompilace, co mám.

Všechno se ve mně pere a motá.

Zjistila jsem, že mám divný vidění. Když normální člověk kouká na nějakou věc, nejprve se na ni zaměří jako na celek a pak na detaily. Já to mám naopak. Nejdřív vidím okno a potom dům. Není to divný? Ale prý je to v pořádku. Teda, úplně ne, ale stejně s tím nic nenadělám. Občas mám pocit, že mi dělá problémy koukat na věc jako na celek.
Grh, do háje s mojí melancholickou, pitomou a zmatenou náladou!!

V Itálii jsem chytla krásnou rýmu, který se zbavuju doteď. Jeden den (asi jsem měla i teplotu, ale to nevím, neměli jsme s sebou teploměr) jsem jenom ležela v posteli, střídavě si četla a střídavě spala...
Nevim, proč to sem píšu, protože jsem zapomněla, k čemu se chci dostat.
Jo! No, pořád mám živý sny. Ale neskutečně. Probudim se a nevim, kde jsem, proč jsem a co dělám. Nevim, jak jsem se dostala do postele a proč mám na sobě tohle a ne tamto. A ať mi pak někdo vykládá, že to má těžký...

You can break me now, cause I love you now

Zničehonic jsem úplně pochopila, jak se asi cejtí člověk, kterej byl vytrženej ze svý halucinace, kde byl šťastnej. Nejšťastnější.

Byl to divnej sen. Bylo to jako ve skutečnosti. Všechno jsem cejtila, jako by se to vážně dělo. Každej dotek, každý smýknutí vlasů po kůži, cejtila jsem vůni a měla jsem tak silný emoce, že ve mně něco zůstalo i ve chvíli, když už jsem zmateně zírala před sebe a snažila se zjistit, kde jsem a proč.
To zklamání, že to byl jen hrozně živej sen, je neskutečný. Jo, ještě teď jsem zklamaná.

Můj mozek je unavenej, za posledních 48 hodin jsem spala hodinu. Když je můj mozek unavenej, dává o sobě vědět bolestí a  cvikama s mojí psychikou. Je sranda si uvědomit věc, která prostě úplně všechno posere, ale už nejde zapomenout.


Pořád poslouchám dokolečka Break me od Scissorhands. Protože se hodí k mý náladě, je úžasně klidná a má jednoduchej text, kterej dokáže zpracovat můj mozek i v tomhle stavu. Bohužel, taky vystihující text... Takže plavu v depresi, protože jsem prostě blbeček, co na sebe umotá past a pak se akorát diví. Jsem vážně dementní.

Where is your smile, so charming, so unbelievable?
...
Where are you words, co meaningful, so reasonable?
...
Where are your eyes, so deep in love?
...
And where are you now?
You can break me now, cause I love you now

Byla jsem na cyklisťáku. Víc o tom napíšu příště, až nebudu mít takovou depku, abych podala subjektivně objektivní informace. Jo.

Dívala jsem se na L Word. Na můj oblíbenej díl z první řady, kde Shane přizná, že se poprvý v životě zamilovala. Do bohatý, vdaný, rozmazlený paničky s téměř dospělou dcerou. Miluju jejich rozhovor. Mluví spolu v galerii, kte je zrovna taková hodně divná výstava a hraje hodně divná hudba. Plus samozřejmě úžasný herečky, úžasně napsanej scénář a Shane. <3>
Shane: "You know, my entire life people said that I'd become a psychopath if I didn't learn how to feel. And I wanna know, Cherie, what the fuck is so great about feeling. Because I finally let myself and I feel like my heart's been completely ripped out."
Cherie: "Sorry."
Shane: "I had this insane idea that you and I could be together. Cause it felt real."
Cherie: "It was delusion."
Shane: "Then I'm delusional. Cause I swear you felt the same way about me."Cherie: "What if I did? What difference would it make? What if in the time that we spent together I felt more alive then I have in last twenty years of my life? What if that were true? Do you think that I would leave my husband, my child, my houses in Bel Air and East Hampton, my trips to Paris? To rent some wrinkled little love nest with twenty-five year old assistant hairdresser who barely has her foot in a door? In this fucking ugly world that kind of love does not exist."

Baptized in the river (on my own)

• Tak jsem si všechno oštítkovala a jsem spokojená.
• Přešla jsem z Maxthonu (to sekání mě fakt sralo) na Operu. Tady mě zase sere to červený podtrhování toho, co píšu (znervózňuje to a nutí mě to všechno si po sobě desetkrát kontrolovat), a fakt, že s tim tolik neumim. Si zvyknu.
• Mám ráda svůj blog.
• Čtu si starý Filtery.
• Poslouchám The XX.
• A tak no...

Edit: Kdy začíná The Real L Word?! První sobotu v červnu. Kde budu já? No, někde v prdeli v chatce uprostřed pustých lesů. Až do další soboty. Budu trpět a hovno vědět. To není fér, těšim se jak malej harant a nemám zas nic!

Tvořivá 01

Chytla mě tvořivá ve správnou chvíli na správnym místě. Původně jsem sice slibovovala, že další zápis bude mít hloubku, ale mám potřebu tu povídku ventilovat a jiný místo nemám, nechci, nepotřebuju. Je to můj blog, tak co.
Je to krátký, nemá to jméno, je to o ničem, postrádá to smysl nebo nápad, ale je to moje a ještě jsem nedošla do stádia, kdy se za to hluboce stydim.

....

Tupě zírala na kurzor blikající na úplně prázdné stránce Wordu. Šéfův projev na zítřejší charitativní akci. Pověřil ji, aby ho napsala, zatímco on sám si odešel po druhé hodině, aby stihnul tenis se svými vlivnými přáteli. Do místnosti se už vkrádalo ospalé šero, počítač monotónně šuměl a šířil po místnosti protivné teplo. Prostředí a vlastní únava ji sváděly k tomu, aby si přitáhla štos papírů na kraji stolu k sobě, položila na ně hlavu a spala až do rána.
Oklepala se a vstala od stolu. Potřebuje se jen projít a setřást ze sebe otupělost. Bůhví proč přešla k prosklené zdi a zadívala se na vyhlídku před sebou. Zapadající slunce zabarvilo oblohu do ruda. Mrakodrapy se koupaly v jeho červeném skomírajícím světle. Celý výjev byl tak krásný, že si ani neuvědomila, že se dlaněmi opírá o sklo a dělá tak na něm otisky.
Celá scenerie by ji asi měla nutit přemýšlet. Nad ničím a přece něčím… Nad životem, kam spěje, kam chce, aby spěl… Ale nemyslela. Užívala si západ slunce nad městem a tu podivnou prázdnotu v hlavě.
„Hej? Slyšíte mě?“
Jen neochotně odtrhla oči od mrakodrapů topících se v rudé záři. Pootočila hlavu směrem k hlasu. Stál tam. Asistent. Ani nevěděla, jak se jmenuje. A už vůbec netušila, jak se dostal do místnosti. Neslyšela ho přicházet.
„Děje se něco?“ Slyšela, jak chraplavě zní její hlas. Odkašlala si.
„Jdu vám jen říct, že všichni už odcházejí. Měla byste taky, ať vás tady nezamknou.“
Usmál se.
Uvědomila si, že se stále dlaněmi opírá o skleněnou stěnu. Muselo to působit dětinsky. Nebo možná ne. Narovnala se.
„Zamykají až v deset,“ namítla. Nesnášela tyhle hromadné odchody. Společná jízda MHD. Povídat si s lidmi, kteří s vámi nemají nic společného. Snad jen tuhle nevděčnou práci.
„No, ale kdyby třeba vrátný viděl, kolik nás odchází, mohl by si myslet, že už tady nikdo není a zamknout dřív,“ řekl jí s výrazem matky, jež svému synáčkovi trpělivě vysvětluje, proč se písek nepapá.
„To nesmí.“
„Ale udělat to může.“
„Vrátný je jeden z mála lidí tady, kdo svou práci dělá opravdu poctivě. Když má zamknout v deset, tak taky zamyká v deset,“ prohlásila možná až příliš tvrdým tónem.
Zarazilo ho to.
Všimla si, že má v koutku tmavou skvrnu od kávy. A povolenou kravatu trochu nakřivo. A pocuchané vlasy.
Asistent.
Proč se ženě říká sekretářka a muži asistent? Když na večírku řeknete, že jste asistentka, najdou se jedinci, co jsou ochotní si s vámi o vaší práci povídat. Když ale na večírku řeknete, že jste sekretářka ředitele, shovívavě se na vás usmějí, jako by náplní vašeho zaměstnání bylo vařit kávu a být hloupá, a přejdou to mlčením.
Asistentka asistuje a dělá důležitou práci, sekretářka vaří kafe a spí se šéfem.
„Nemusíte se hned rozčilovat,“ napomenul ji překvapeně. „Mimochodem, pěkný výhled.“
Teď se podivila ona. Někdo, kdo má špinavou pusu od kávy, čmáranec od propisky na nose, křivou kravatu a neustále se tváří jako velevážený pan asistent, dokáže ocenit západ slunce?
Došlo jí, jak hloupě teď musí vypadat, když na něj překvapeně zírá. Naštěstí se věnoval scenerii.
„Zrovna jsem to obdivovala,“ řekla tiše smířlivým tónem a svou pozornost obrátila zpátky k výhledu.
„Všiml jsem si,“ usmál se. „Nevypadáte na to.“
„Proč myslíte?“
Pokrčil rameny.
„Hádal bych, že jste cynik.“
„Cynici nemají rádi západy slunce?“
„Ne. Cynici si z nich utahují.“
„Raději mlčte, kazíte atmosféru.“
Možná se tak trochu styděla za to, jak na ni dokáže zapadající slunce a pár mrakodrapů působit.

MCs can kiss

Debut Uffie je... dobře, kecalo se o něm, čekalo se na něj od roku 2007 a výsledek jsem čekala lepší, ale pořád platí, že mě to cd neskutečně baví.
Skvělá neoposlouchaná oddechovka.
Něco novýho by mohli vydat Gameboy/Gamegirl (haha, zlatý voči), Digitalism nebo Justice. Začla jsem mí hroznou náladu na nicneřešící elektro. To znamená, že brzo bude léto.
A až začnu poslouchat Peter Björn and John, budou prázdniny pomalu končit, takže to teď dlouho nehrozí.
Stejně je divný, jak se mi ten vkus divně poskládal...

Mám žůžovej lak na nehtech, důůůležitá informace. :D
Jsem hnusně mimo.
Nemůžu najít slovíčka na němčinu.
Rozpůlila jsem si legitku napůl a teď jí budu muset zalepit izolepou jako socka. :D
ADD SUV je úžasná písnička...
Miluju ten pocit, kdy mi připadá, že je spousta věcí tak, jak má bejt. Já vim, že je to jenom iluze, že se to brzo posere, ale... Prostě mě to baví teď.
Teda, když nepočítáme tátu, co se pomalu transformuje na policejního robota, co všechno ví nejlíp, požaduje po mně, aby bylo všechno perfektní a to hned a je jedno, že to prostě nejde. Všechno musí vědět a nejideálnější by bylo, kdybych neměla žádný soukromí a všechno mu hlásila.
Jo? Nasrat.

Za tři měsíce mi bude 18. Pak budu stará a vetchá, umřu a bude to.

A jen tak mimochodem... Jestli tyhle volby vyhraje ČSSD s rozplizlym prasetem v čele, tak jako nezájem, balim věci a odsouvám své ctěné pozadí do Švédska. Maj tam švédštinu, Švédy, Švédky, švédskou vlajku, švédskou měnu, H&M, Lindex, IKEA a červený baráky s bílejma oknama. To je prostě ideální.
Já vim no, Česko zapláče nad ztrátou tak hrozně skvělý a dokonalý osoby jako jsem já. Takže pokud máte věk, mažte volit někoho normálního. Nic proti, ale na byt ve Švédsku fakt nemám a maturitu taky ne, takže bych tu (ne)ráda ještě chvíli žila.
Jsem fakt zvědavá, jak ty volby dopadnou.

Je mi zima, je po půl druhý a chce se mi spát.
By mě samotnou zajímalo, proč mám nutkání uprostřed noci psát takový debility na blog.
Víte co. Ve dne nejsem utahaná, dělám míň překlepů, moje myšlenky mají aspoň zdání ucelenosti a mám třeba i nápady o čem psát. Jako téma k zamyšlení nebo tak. Ale néééééé, já musim bejt kráva, co ve dvě v noci píše, že si ráno vyčistila zuby, pak šla do školy a paní profesorka na ní byla zlá (no byla).

Jdu spát, ať vstanu. A slibuju, že příští zápis bude mít hloubku. Jo, jako první článek na tomhle blogu.
A až se probudim, tak si umeju hlavu, nahodim podpatky a půjdu si s Kikou pro zmrzku k tomu pánovi, co mě myluje a dává mi slevu. :D

I just wanna live, don’t really care about the things that they say, don’t really care about what happens to me, I just wanna live

Mám nějaký období Good Charlotte. Bavěj mě ty jejich nenáročný texty.
A I just wanna live neskutečně nakopává. :)

No, co se dělo.
Zásadní informace je rozhodně to, že jsem tenhle tejden téměř prochodila v podpatkách (už to umim) a že jsem vytáhla z útrob bytu letní kalhoty divně šedý barvy, který mi neskutečně připomínají dovolenou ve Švédsku. Miluju je, i když bych potřebovala zhruba pět kilo nabrat, aby mi seděly tak, jak by měly sedět. :D
Další hodně zásadní věc je ta, že jsem se v H&M (přestanu o há-a-emku mluvit ve chvíli, kdy začnou vyrábět hnusný oblečení, přísahám. :D) zamilovala do úboru, co vypadá jako minišaty, ale je to zakončený nohavicema. Jakože šortky. Nevim, jak to mám popsat (smutný, no), ale stejně stačí říct, že to stojí 600,-, což nemám, je to černomodře kostkovaný a sluší mi to tak, že by jeden brečel (já vim, trapně se tu kasám :D)... Prostě je to naprosto dokonalej kus oblečení, kterej mít budu pouze v případě, že na zemi najdu šest stovek (neví někdo o něčem? :D), což nenajdu, takže smůla. :/
Neskutečně mě baví chodit ven s K.
Neskutečně mě baví dřepět v čajce s R.
Protože to vždycky znamená, že jdu domů s úžasnou náladou. :)
Asi mě myluje jeden zmrzlinář, vrátil mi o dvacet korun víc, než měl. :D Asi poznal mojí touhu po kostkovaném úboru z H&M a chtěl trochu přispět. :D

Rozhodla jsem se, co jednou budu dělat. Teda, ne úplně... Zkrátka, chci jít na žurnalistiku. Protože chci. Protože se mi to líbí. Protože přijímačky nevypadají vůbec těžce, protože je to prostě něco, co by mě mohlo bavit, protože ostatní tvrdí, že na to mám talent, protože by mě tam mohli naučit, jak zformovat myšlenky do několika logicky po sobě jdoucích vět, a pak posunu tenhleten blog do další úrovně (do úrovně "Jo, aha, už vim, o čem mluví."...). Hlavně, že mám dobrý důvody, žejo.
Nechápu, proč mě to nenapadlo už dřív. Navíc jako novinářka se budu moct věnovat věcem, co mě fakt baví. Mohla bych recenzovat hudbu a filmy, mohla bych psát o hadrech (a nikdo mě přitom nebude mít za povrchní krávu) a módě, mohla bych psát o hudbě, mohla bych psát o autismu, schizofrenii, bipolární poruše... Neskutečně mě celá ta myšlenka nadchla. Co by mě jednou mohlo živit? Psaní o věcech, co mě baví.
Jsem debil, že mi to nedošlo dřív.
Ale mám cíl.
Chápete?
JÁ MÁM CÍL, JÁ VIM, CO CHCI!!
To je tak neskutečně osvěžující pocit, že mám sto chutí přes svoji apartní noční košilku (jsou dvě v noci, to fakt nemám oblek...) hodit můj sexy žůžovej župan (jedinej růžovej kus oblečení, co mám) a rozeběhnout se ven... A běžet po prázdný silnici a křičet, že VIM, CO CHCI a že MÁM CÍL.
Jsem labilní. Nevadí. Labilně se trápim a labilně se raduju. Tim se to v podstatě anuluje.
Ne, nic se neanuluje, jenom mám dobrou náladu, kecám pitominy a vim, co chci.

Ještě jsem si chtěla postěžovat na fakt, že mrvim školu, že se doma neustále s někym hádám, že mám podezření na jednu nemoc (jakože já sama se podezřívám), že se nedokážu soustředit a že v poslední době jsem víc mimo než normálně.
Jenže jsem unavená (strávila jsem den v zámeckých zahradách v Německu a našla jsem ještěrku), moc se raduju ze svýho životního rozhodnutí a celkově jsem nějaká rozhozená, takže si vážný věci nechám na jindy.
Teď zrovna jsem ve stavu, kdy bych si nejradši na čelo napsala "I just wanna live", pustila hóóódně nahlas The Hives a zbořila svůj pokoj.
Chce se mi udělat nějaká blbost, mám v sobě hroznou radost a potřebuju jí vyřvat.
Něco, co jsem tolik potřebovala a chtěla vědět, se mi zničehonic vylíplo před očima a je to dokonalý....
Jdu spát. Je čtvrt na tři. Fakt.
Blog kecá, neumí hodiny. A Elí neumí nastavit, aby blog nekecal.

I'm a man a liar, guaranteed in your bed

Teď jsem si uvědomila takovou věc.
Nikdy mě nikdo nebude znát. Protože jsem hrozně citlivá na osobní věci okolo sebe.
Na moc osobní zážitky, na moc osobní věci, na moc osobní názory.
Protože to všechno "osobní" by se mohlo zdát směšný.
Představa, jak někomu vykládám něco osobního a on na to reaguje smíchem, je pro mě tak příšerně děsivá, že je mi úzko.
A já vim, že by se mi vysmáli.... Protože jsem směšná. Škodolibě. Ošklivě. Trapná. A tak.

Proto se dneska osobní věci nikomu nevykládají.
Protože dneska se osobní věci nikomu nevykládají.

Stručně...

• Už si nepamatuju, co se dělo o víkendu.
• Řítim se do katastrofy a nemůžu to zastavit.
• Jsem čím dál, tím větší debil.
• Pořád mám šedej lak na nehtech.
• Míchám důležitý informace s nedůležitýma, takže pak ty důležitý nevypadají tak důležitě a já jsem jako kráva.
• Ukazuje se mi tu u článků divně čas... Jakože nesprávnej čas.
• Už umim chodit na podpatcích.
• Chci si koupit lodičky.
• A tamty boty z H&M.
• A tamtu kabelku.
• Mám hrozný nutkání nakupovat, protože se chci potěšit novejma věcma, který ani nepotřebuju.
• Líbí se mi film Ďábel nosí Pradu...
• Moje návštěvnost činí osm lidí za den. Zhruba. Když se to zprůměruje.
• Dostanu blbý známky na vysvědčení.
• Nechci jet v červnu na Zakynthos, chci bejt celej tejden sama doma, žrát čokoládu, zvát si kamarádky na přespání, čumět na L Word, jíst kdy chci a co chci, poslouchat hlasitě hudbu, bejt venku do půlnoci a pít Frisco a koukat na rozsvěcený světla ve městě a mít na nohou oxfordky a plácat pitomosti a v duchu tajně doufat, že mi jednou do klína přiletí přesně to, co chci. Protože je to tak zatraceně blízko a zároveň stovky kilometrů daleko...
• Čím víc se člověk snaží od někoho se odpoutat, tím víc se poutá k někomu dalšímu. Je to začarovanej kruh. A nejhorší je, že i když existuje člověk, kterej by tohle připoutání přivítal a zároveň by si ho zasloužil, stejně si tohle pouto budete nechtěněně vyvíjet k člověku, co si toho ani nevšimne, protože je prostě *awww* mimo...
• Keep your hands off my girl.
• Myslim, že půjdu na žurnalistiku.
• Už mě nebaví na všechno odpovídat "nevim". Chci vědět.
• Zejtra (ne, dneska!) mě čekaj dvě matiky. Z celkových třech hodin. Miluju maturity! :D
• Musim se naučit třídit si myšlenky.
• Nebejt odrážek, nenapíšu dneska ani písmenko. Smutný.
• God... he's so cute.... Nejen status na twitteru.

straight to my heart, she tears apart, you have the right to remain in pieces, you have the right to own my heart

Tenhle pátek byl akční. Nějak moc. Jsem utahaná a radši bych spala, ale nechce se mi vstávat ze židle, opouštět počítač a dokolečka naposlouchat novou písničku od Marka Ronsona. A slyšela jsem ho v tom. Teda, ne jeho zpěv (nezpívá :D), ale jeho rukopis. Timbaland by se mohl poučit. Jó, producent může mít vlastní rukopis, aniž by všechny jeho písničky zněly na jedno brdo, hehé!
Nějak se to všechno mele. Mele a smílá.
Nevim, jak se mám.
Proč jsou některý dny tak hrozně krátký a některý zase příšerně dlouhý?!
A nadpis je zase kousek Crystal Castles. Tuhle písničku můžu. Líbí se mi, jak v ní Alice řve Deathray. Myslim, že Deathray je u nich oblíbený slovo, v Doe Deer taky jenom řve Deathray. Jé. :D
Myslim, že se mi líbí slovo Deathray. :D

Asi v lidech budim špatnej dojem. Hm.

Dívala jsem se na svůj starej blog. Založila jsme ho touhle dobou před třemi lety. A ne, odkaz sem fakt dávat nebudu. Šílený žvásty. Upřímně řečeno bych sama se sebou nechtěla v tý době nic mít.
V tý době bych si taky myslela, že moje nynější já je kráva. No koukněme - obsese na laky na nehty, pořád bych očuchávala něco voňavýho, totální závislost na H&M, čumění na sitcomy, vyrovnanost s vlastním jménem (už jsem to překonala, jó), posedlost módou (ne úplná...), poslouchání elektra, boty na podpatku, krátký sukně a při pohledu do zrcadla si už neříkám "Hlavně, neblij.", ale "Máš hezký tričko z H&M, na zbytek radši nekoukej a vypadni."... Nejsem kráva, jsem gay. :D
Je až divný, jak moc se člověk může změnit za necelý tři roky. Prostě puf a najednou tu stojí někdo, komu bych se před pár lety smála.
V sedmi jsem si myslela, že v osmnácti už budu vdaná.
V mých téměř osmnácti si myslím, že vdaná nikdy nebudu, odstěhuju se do Švédska, budu psát děsně nejlepší bestsellery, naučím se švédsky a budu cestovat po světě.
Jsem zvědavá, kde budu v devětadvaceti. Doma u plotny tady v Ústi s dvěma dětma, hypotékou a manželem na krku? Prosim ne!! Jedna fuj Ústí, druhak fuj plotna, třeťak fuj děti a čtvrťak nechci hypotéku.
Člověk si libuje, jak jednou v nějakym věku nějak někde bude. Jak se mu to bude líbit. V sedmi jsme si fakt myslela, že nejspokojenější budu, až se v osmnácti vdám. Chci zpátky do doby, kdy mi bylo sedm, všechno bylo jednoduchý a jedinej problém, bylo to, že jsem ošklivě psala a dostávala jsem 1/2 z češtiny, protože jsem měla ošklivý písmenka.
Teď se to všechno nějak valí a kupi a já prostě dělám to, že zavřu oči, schovám se za dveře a bojim se je otevřít, protože vim, že jakmile to udělám, všechno se to na mě vysype. A já vim, že jednou seberu odvahu a ty dveře otevřu... všechno mě to zavalí... a já to zbaběle nacpu zpátky za dveře a pro jistotu o ně ještě opřu židli.

Jsou skoro dvě ráno. Plácám tady pitomosti.
Chce se mi psát povídka a vim i o čem. Jenže jsem moc unavená, chce se mi spát, nechce se mi otvírat Word a navíc bych to pak stejně nemohla dát nikomu přečíst (ne, že bych chtěla psát úchylárny, ale bylo by to moc osobní a moc zjevný, což samozřejmě nechci...) a pak postrádá psaní toho blábolu smysl... Ach jo, to už jsem vážně klesla tak hluboko, abych uvažovala, komu to dám přečíst, aniž bych napsala byť jenom písmenko...?? Do háje. Stejně jenom prázdně žvanim.

Nespolíhejte na mě. Jsem sobecká, myslim jenom na sebe, ráda sama sebe přesvědčím o kravině, pak tomu zarytě věřim... Mám sklony hrozně vyletět a vzápětí se sobě smát...
Nikdo mě nepřesvědčí o tom, že dětinskost a sobeckost jsou nejlepší vlasnosti. Protože pokud jste dětinští, plácáte hlouposti a vyvádíte hlouposti. No pardón, ale já prostě na Martina Solveiga trapně blbnout budu, ať se to líbí nebo ne. Budu prohlašovat, že Medvídek Pú je nejlepší postavička evr, budu milovat Alenku v Říši divů a prostě adoruju svůj děsně dětinskej pokoj a svoje děsně dětinský hrnky na čaj (kdyby náhodou někdy někdo dostal záchvat dobré vůle a chtěl mě potěšit, může mi koupit hrníček s Alenkou v Říši divů... a prosim kreslenou verzi s blond vlasama s černou mašlí a v modrých šatičkách, ne tu hranou, pf, člověk!).
Sobeckost má výhodu tu, že vás naučí na dotyčnýho nespolíhat. Protože víte, že vždycky udělá to, co se hodí jemu. Vždycky bude myslet na svoje dobro. Je to sice k nasrání, ale víte, co čekat...

Asi si znova přečtu Obraz Doriana Graye.
Asi si půjdu lehnout, jsou dvě a já jsem utahaná jako kotě.
A protože bude o víkendu lejt a protože mají moji rodiče debilní náladu a rozhodli se prudit kvůli známkám, jsem rozhodnutá - v případě, že nevypadnu někam ven do háje - tenhle víkend strávit ve společnosti první řady L Wordu, Bridget Jonesové, Obrazu Doriana Graye a tun čokolády. Protože proč? Protože si to zasloužim.

Jsem hnusnej člověk a je mi to jedno.
Jsem přesně ten typ člověka, kterýho bych před třema lety nesnášela a nechápala... Ironie.
Čim si vůbec pomůžu, když to budu furt omílat dokola?
Ničím. Nevim, na co mám blog. Stejně se téměř nepíšu, co dělám, co zrovna poslouchám nebo co se děje. Píšu sem totální sračky.

No dobrá, milý blogísku, dnes jsem šla do školy, kde bylo poslední zvonění, nepsali jsme z chemie, kterou jsem se výjimečně naučila, takže k nasrání, pak jsem jela s R. do města, kde jsme vyzvedly jejího pfítele H., pak jsme všichni šli do kfc, který jsem záhy opustila, abych pak do čtyř trávila čas s J. a jeho kamarády (dostala jsem Frisco, tak pro ne, žejo), dolítla jsem domů, pohádala jsem se s rodiči, nasedla na bus a jela do Činoheráku koukat na hru Růže pro Algernon ve společnosti R. a H., když to skončilo, prošli jsme se po městě, na chvíli se usadili v čajce a pak jsem jela domů ve společnosti oplzlých nalitých mladých mužů, před kterými jsem hrdinně ubránila svůj drahý klobouček. Vyčerpávající souvětí. Povedla se mi úroveň blogů na blog.cz? No, mám to bez pravopisných chyb, tak asi ne. :D
Řikám si, co je nudnější. Výpis toho, co jsem dělala, nebo toho, co mám momentálně v tuto noční (ranní?) hodinu v hlavě?
Je půl třetí.
No to se mám.

hold my head under water, take a breath for the Father, learn to love. lessons repeating, the Chronicles are so misleading

Děje se toho nějak moc poslední dobou.
Hm, zase Crystal Castles...
Poslouchám jenom Crystal Castles a White Lies poslední dobou.
Jenom bych si přála, aby texty WL nebyly tak hrozně výstižný a depresivní... Ale copak je můžu neposlouchat, když má jejich zpěvák tak úžasnej hlas?

Čarodějnice jsem strávila u Kiky doma ještě s Ráďou, vínem a Pulp Fiction. Pulp Fiction je úžasnej film.
Je zvláštní, že se mi dělá zle z krve, ale přijde mi hrozně směšný, když někdo někomu omylem ustřelí hlavu?
No, víte co, stane se... :D

Všechno se pomalu sere. Do háje.
Navzdory tomu ještě ze sebe dokážu vydolovat dobrou náladu.
Snažit se podporovat kamarádky.
Snažit se učit chemii.
Snažit se zapomenout. Jednosměrka je fajn silnice. Jednosměrnej vztah fajn není.
Už neumím napočítat švédsky do deseti automaticky. :/
Zapomínám němčinu. To mi nevadí. Je to zbytečný.
Chci zase jednou napsat nějakou povídku, která by mě samotnou překvapila. Jenže nemám nápady, nemám náladu na psaní, nemám tvořivou... Kdy naposledy jsem vůbec napsala něco obstojnýho? Před dvěma lety možná? Kurvadrát, chci si přestat stěžovat, sednout si a prostě něco smatlat. Jenomže to smatlání je těžký...

White Lies jsou skvělí. Hudebně nic novýho, ale... vážně můžu zpěvákův hlas. Nevim, jestli je to tim, že tomu prostě rozumim, ale připadá mi, jako by mi promlouval přímo do ucha... Ty texty jsou jako příběh... Jako by mi blízkej člověk svym příjemnym hlasem vyprávěl, co bolestivýho se mu kdysi stalo... Prostě jen tak, aby se vypovídal, protože chce, abych to věděla, ale nechce, abych ho utěšovala, protože ví, že to neumim.

You've got blood on your hands
And I know it's mine

Uvažuju, že zase jednou zkouknu první řadu L Wordu. Protože mě neskutečně baví Jenny v raných řadách L Wordu. Je tak úžasně divná, psychicky narušená, kreativní... nechápou jí. Je to úžasně napsaná postava... Chtěla bych jednou stvořit někoho podobnýho, aspoň hrubou charakteristiku na papíře. Potíž je, že všem postavám nevědomky cpu svoje vlasnosti. Moje vlasnosti jsou hrozný. Moje vlasnosti neodpovídají křehkému, vypsychařenému, zmatenému, kreativnímu stvoření typu Jenny.
Blábolim pitominy. Chci se zaměstnat.
Co kdybych šla spát třeba?

Černobílá je dokonalej kontrast. Černá a bílá. Bílá a černá. Černobílý fotky, černobílý oblečení, černobílej vnitřek mozku.
Mám...
...pocit, že jsem něco zvorala
...ostříhaný vlasy
...vysokej účet za telefon
...vždycky pravdu
...černobílej šátek
...oříškovou čokoládu
...nedopitou sklenici vody
...divnej hudební vkus
...ráda Alenku v Říši divů (je v tom něco víc než jen obyčejná pohádka pro děti, já to vim a hodlám to dokázat)
...nový CD Kate Nash, ale nelíbí se mi
...šedej lak na nehtech
...ztracený legíny
...hrozně divnou náladu, kdy je mi chvilku vesele a chvilku tak hrozně smutně...

If I'm lost please don't find me, if I jump let me sink, we descended from no one with a wink

Crystal Castles. Zase.
Nevim, jak to dělají, ale vždycky mě textem dostanou.
Už jsem si přd pár minutama zjistila, co znamená ten islandskej text v Year of Silence.
Je nutný řikat, že je wuááách ♥♥ ??

Minn besti vinur hverju sem dynur
Ég kyngi tári og anda hári

Illum látum, í faðmi grátum
Þegar að við hittumst
Þegar að við kyssumst

....
....
Jsem zamilovaná.
Nejen do Crystal Castles.
Ach jo. :)

there are times when i will need you, there are times when you're not around

Pořád u mě převládá období Crystal Castles. A víte, co je na nich nejlepší? Můžete při nich depkařit, relaxovat, mít apatii, být veselí... a přitom vás to pořád baví, pořád vám připadá, že se ta hudba hodí. No není umění tohle udělat? Jasně, já vim, melu pitominy.

Zjistila jsem, že mě momentálně neskutečně baví můj život. Crystal Castles, kamarádi, černá tužka, kamarádi, černý legíny, smích, šedej lak na nehty...
Nevim, co chci. Spousta věcí mě prostě nezajímá. Škola hnus a hrůza, kupí se mi blbý známky a pomalu přichází červen. And I don't fuckin' care.
Nikdy jsem nechtěla bejt někdo, kdo neví, co chce. Vždycky jsem chtěla mít nějakej cíl, nějakej bod v daleký budoucnosti, ke kterýmu budu postupně směřovat. Teď mi připadá, jako kdyby mojí budoucnost někdo polil vodou. Je to rozmazaný, nejasný, barvy jsou smíchaný a celý je to dobrý akorát tak na to, abych to zmuchlala, hodila do koše, vzala novej papír a začla znova kreslit. A tentokrát něčim, co voda nezničí.

Jo, jednou si sednu a načrtnu si budoucnost. Aspoň zhruba. Pro začátek bych si třeba mohla vybrat předměty, ze kterých budu maturovat. Nebo knížky z povinný četby, co si přečtu. Nebo třeba kam půjdu na vejšku. Prostě něco, mít aspoň maličký něco.
Jediný, co chci, je pryč z ČR. Jediná věc, která se dá z toho politýho papíru vyčíst.

Hm, mám takovej pocit, že jsem asi divná, ale nevadí. Normální lidi jsou... moc normální.
Crystal Castles. Enter Shikari. Yuksek featuring Amanda Blank. Robots In Disguise. White Lies.
Můj playlist. Asi někde nastal error. Nevadí.

Mám dobrou náladu. Neskutečně.
Hm. Na Čarodějnice jdu do Letního kina. Nemám nejmenší tušení, co tam budu dělat, ale budou tam lidi, který mám ráda, a to stačí. Neasy. Nemůžu se zbavit pocitu, že tam budou hrát hip hop. :D Takže nahodim "indý luk" se spoustou černý. Prostě jenom tak, pro sebe, vim, že to absolutně nikdo nebude řešit, ale mě to potěší. :D

Nesnášim, když si připadám jako svině za něco, co jsem neprovedla. Za něco, za co nemůžu. Prostě je to tak, deal with it!
To je asi jedinej vroubek. Right now.

Sákra, v L Wordu jsem postupně došla k pátý řadě... Zapomněla jsem, jak je v ní Shane sexy, awwr. ♥ :D

you still love him but she does too she'll take him far away from you

Dnešek byl divnej. Negativní. Černej. Crystal Castles a "you still love him" od White Lies. Roztržený džíny. Ani kousínek černý tužky na obličeji. Hnusný vlasy. A jahodovej čaj.

...You still love him but she does too, she'll take him far away from you... ♥

Nic se neděje. Je mi pořád zima a moje plány se zaměstnáváním se ztroskotaly, fakt dík.
Vidim to na Zoufalý manželky. A další jahodovej čaj.

You're late for tea, Alice...

A protože jsem ty dny a písničky nějak nezvládla, protože jsem lempl lemra líná zapomnětlivá, udělám to teď a rovnou...

Day 01 - Your favorite song

Clint Mansell - Lux Aeterna

Napsat JEDNU oblíbenou písničku je stejný, jako když se zeptáte mámy, jestli má radši vás nebo bráchu. Nakonec jsem si vybrala úplně hrozně známou Lux Aeterna (Requiem For a Dream, víme?), protože mě dostane vždycky a za každých okolností. Je úžasná.

Day 02 - A song that makes you happy

Does it offend you, yeah? - With a Heavy Heart (I Regret To Inform You)

Původně jsem chtěla napsat Justice nebo Lily Allen. Pak mě ale napadla tahle nakopávačka. To slyšim a chce se mi něco rozkopnout a celkově se tak nějak víc rozproudim. Pamatuju se, když jsme to slyšela poprvý v trolejbuse a musela jsem si kopnout do sedačky přede mnou, abych nezačala křičet. Nevim, jestli je to zrovna "happy"....

Day 03 - A song that makes you sad

Uh Huh Her - Explode

Text, melodie... Je spousta písniček, ze kterých je mi smutno, ale teď mě prostě napadla tahle...

Day 04 - A song that reminds you of someone

Placebo - Protect Me From What I Want

:)

Day 05 - A song that reminds of you of somewhere

Gossip - Four Letter Word

Švédsko. Když jsme byli minulý léto ve Švédsku, téměř neustále jsem poslouchala Gossip. A tuhle písničku obzvlášť. ♥

Day 06 - A song that reminds you of a certain event

Placebo - Meds

Koncert Placebo v Drážďanech. Touhle písničkou to začalo. Pomalej začátek a rychlej konec. A konečně na vlastní oči vidět člověka, co mě tolik nevědomky ovlivnil. Ve vzduchu bylo kouzlo, fakt bylo... Baby, did you forget to take your meds?

Day 07 - A song that you can dance to

The Hives - Hate To Say I Told You So

Do what I want cause I can and if I don't - because I wanna!

Day 08 - A song that makes you fall asleep

The Dandy Warhols - Sleep

Klidná melodie, příjemnej hlas a text, kterej prostě svádí k tomu, aby si člověk lehl, spal a už se neprobudil. If I could sleep forever, I could forget about everything...

Day 09 - A song from your favorite band

Crystal Castles - Doe Deer

Nemám vyloženě oblíbenou skupinu. Vždycky mám jenom určitá období. Teď zrovna Crystal Castles. Takže Doe Deer.

Day 10 - A song that no one would expect you to love

NERD Feat. Kanye West, Lupe Fiasco & Pusha T - Everyone Nose

Podobný věci mě většinou nebaví, ale tohle jo. A původní Everyone Nose od NERD je úžasný taky.

Day 11 - A song that describes you

The Hives - Puppet On a String

Vybrat něco sem mi trvalo pěkně dlouho... Protože jsem natolik divnej člověk, že prostě neexistuje písnička, která by mě uspokojivě vystihla. Textově asi tohle... Těžko říct.

Day 12 - A song from your favorite album

These New Puritans - Swords Of Truth

Protože We Want War už jsem sem už dávala.

Day 13 - A song that you listen to when you’re angry

The Hives - a.k.a. i-d-i-o-t

Člověka to vždycky tak pěkně nakopne. A textem uchlácholí.

Day 14 - A song that you listen to when you’re happy

Lily Allen - Smile

:)

Day 15 - A song that you listen to when you’re sad

The Fray - Heartless cover

...How could you be so heartless?....

Day 16 - A song that you want to play at your wedding

Nehodlám se vdávat...
Bondage Fairies - Gay Wedding

Day 17 - A song that you want to play at your funeral

To je mi jedno, neuslyšim to a stejně už to neovlivnim.

Day 18 - A song that makes you laugh

Stephen Lynch - If I Were Gay
Here we are, dear old friend. You and I drunk again.

Day 19 - Your favorite song at this time last year

The Ting Tings - Shut Up And Let Me Go

Asi teda.

she's the one who brings me to life, when i stab her with my hunting knife

Jsem dlouho zas nepsala, i když jsem tvrdila, že psát budu. Já ani nevim, jestli sem vůbec někdo chodí. Ale teď prostě potřebuju psát, protože prostě vždycky všechno neřešitelný řešim psaním.
Já vlastně ani nemusim psát o daný věci, stačí, když píšu. Jsem labilní. No neva.

Měla jsem se dobře, pak zas blbě, pak zas dobře, teď zas... no, divně a blbě. No neva.

Momentálně jsem posedlá Crystal Castles, staršíma řadama L Wordu (Kde byla Jenny totálně vypsychařená, psala úžasně divně, lezl mi z ní mráz po zádech...), svojí novou černou tužkou na oči a Alenkou v říši divů (nemyslim jenom tu novou verzi, co je v kinech, miluju i tu kreslenou od Dineyho z roku 1951...).

Poslední dobou mě hrozně přitahuje všechno tohle divný a tmavý a těžko vysvětlitelný. Věci, ze kterých mám neurčitej strach, divnej pocit... Právě proto asi poslouchám tu divnou, chaotickou hudbu Crystal Castles, šeptám si jejich divný texty, proto si pořád dokolečka sjíždím scény z L Wordu, kde Jenny za doprovodu vážně zneklidňující a divný hudby píše svoje divný a zneklidňující příběhy (mám soundtrack a je úplně úžasný to poslouchat a psát u toho... napadají mě divný věci, prostě vrstvim slova, něco se jeví a je to tak... zvláštní a osvobozující...), proto jsem si dneska vzala svoje roztrhlý džíny a plánuju je i na další dny (připomínají mi Crystal Castles, nevim proč...), proto koukám na Alenku a řikám si, že mojí nejoblíbenější pohádku napsal věčně zhulenej chlápek (a představuju si, že byl na tom podobně jako Jenny...), proto se mi tolik chce číst Poe a Wilde...

Stýská se mi. Neuvěřitelně se mi stýská... Jenže...
Můžu bejt dětinská a koukat na kreslenou Alenku v říši divů, můžu bejt dětinská a pít čaj z hrnku s Medvídkem Pú, můžu bejt dětinská a smát se kravinám.
V tomhle ale musim bejt rozumná. Navzdory stýskání a pocitu prázdna to nechat tak, jak to teď je. Ignorovat. Zaplácat pocit prázdna. Zaměstnávat se tisícem věcí. Nemyslet.
Who am I kidding !? Nefunguje to.

Nejúžasnější. Vokál od Sigur Rós, se kterým si pohráli Crystal Castles a udělali z toho tohle. Skvost, co musim slyšet minimálně 10× za den. Něco, co hudebně tak úžasně vystihuje mojí náladu, že mě absolutně nezajímá text...


Jsem blbá a naivní. Zapamatujme si to. Abysme mi to mohli omlátit o hlavu, až zase spadnu tvrdě na držku z mýho obláčku naivity a debility. Fakt tvrdě. Do krve.
Jsi blbá a naivní, Be, náplasti jsou v lékarničce!

Apatie.

Neskutečně se nudim, takže mě napadlo zase jednou napsat na blog.
Potíž je, že už několik minut civim na editor a prostě nevim. Nevim, co psát, protože mě nic nenapadá, protože se zrovna nacházim v jakési bublině plné apatie... a protože píšu jako prase.

Mám nový boty. Oxfordky. Místo těch lodiček. Přesně tak, jak jsem čekala, že to bude... Skončila jsem jinak, než jsem si původně plánovala, ale i tak jsem neskutečně spokojená. (Pro ty, co nevědí, jak oxfordky vypadají - tady. Sice to nejsou přesně ty samý, ale nebudeme puntičkáři...)
Mám nový CD. Music For Men od Gossip. Aspoň to CéDéčko jsem si koupila, když už tady nebudu na jejich koncert...
Gossip tady jsou 26. 6. Tady. V Praze. Kde bude tou dobou Be? No, milijón (přeháníme...) kilometrů daleko, kdesi na Krétě... Sice mě teda dost štve, že neuvidim Beth & spol., ale tak Kréta... Dovolená, moře, písek, můj žlutej deštník (přísahám, že jsem ho dostala dřív, než jsem znala How I Met Your Mother a tim pádem i celou symboliku "Žlutej deštník = Ted + Budoucí matka jeho dětí"), snaha se domluvit, relativní klid (Co to žvanim?? Brácha přece jede taky...) a krém s faktorem padesát (minimálně!!)... Bude to fajn. Mohlo by.

Zmatek nad zmatek.
Připadám si stejně jako člověk, co se topí v písku. Čím víc se snaží dostat ven, tím spíš ho to vcucává, tím rychleji umírá...

Čím víc se rochňám v apatii, tim spíš na mě jde depka. Když budu smutná, bude to v háji. Nechci bejt smutná a pak labilně brečet nad tím, že nemůžu najít drát na mp4, abych ji mohla připojít k počítači, protože si tam chci přehrát jednu blbou písničku...

Nejlepší lék proti smutku je něco dělat. Prej. Je fakt, že když civim do stropu a po miliontý poslouchám Love Lockdown, je mi hůř, než když hraju hru a nic neposlouchám... a rozčiluju se, protože mi to nejde. Jak to bylo? "Štěstí ve hře, neštěstí v lásce"? Nebo naopak? A na co se tim zabejvat, když to stejně na mě neplatí?
Chci bejt cvok, co je v ústavu. Mít svoje rituály a z těch bejt šťastná. Fakt, že mi to nikdo nepřeruší, protože nechtějí, abych se rozzuřila. Mít svoje zájmy, ať sebedivnější, a věnovat se jim... Mít neskutečnou radost z hloupůstek, kterých si normálně nikdo nevšimne... Jasně, jasně, naivní Be si to zase představuje jako Hurvínek válku...

Na spoustě blogů jsem našla tohle:
Day 01 - Your favorite song
Day 02 - A song that makes you happy
Day 03 - A song that makes you sad
Day 04 - A song that reminds you of someone
Day 05 - A song that reminds of you of somewhere
Day 06 - A song that reminds you of a certain event
Day 07 - A song that you can dance to
Day 08 - A song that makes you fall asleep
Day 09 - A song from your favorite band
Day 10 - A song that no one would expect you to love
Day 11 - A song that describes you
Day 12 - A song from your favorite album
Day 13 - A song that you listen to when you’re angry
Day 14 - A song that you listen to when you’re happy
Day 15 - A song that you listen to when you’re sad
Day 16 - A song that you want to play at your wedding
Day 17 - A song that you want to play at your funeral
Day 18 - A song that makes you laugh
Day 19 - Your favorite song at this time last year
Takže se nenápadně hodlám zapojit. Protože jakmile něco souvisí s hudbou, hned se tam musim nacpat a začít chmatat.
A hezky od zejtřka.
Sama jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží.

Že by?

Dnešek měl být původně neskutečně fajn. Nebyl.
Nestává se, že bych se probouzela s dobrou náladou. Dneska jo. Po dlouhý době jsem si vzala jinou bundu než svou černou houni, místo kozaček černobílý conversky a ani nevadilo, že jsem na sebe ráno zapomněla napatlat balzám na rty, protože venku nemrzlo. NEMRZLO. Žádnej sníh, žádnej hnusnej led, žádný rukavice, žádný zeboucí uši!! Kdybych to uměla, asi bych zpívala.
Pak přijdu do školy a zjistim, že máme tři hodiny chemie. Jen tak. Tři hodiny. Toho nejblbějšího předmětu. S profesorkou, kterou nemusím (velmi mírně řečeno).
Výsledek? Jsem za blbce, co je pořád mimo. Kurvadrát, jak já nesnášim, když mi někdo řiká, že jsem mimo. A taky nesnášim ten vševědoucí pohled "já tě znám". Na světě existujou jenom dva lidi, co mě znají. Jeden z nich jsem já a ještě to není napůl pravda.
Jak řekla Jenny (L Word) "No, děkuji, že jste mi dala vědět. Ale nedělejte, že mě znáte.".
Uvědomuju si, že je to ubohý a hloupost, když se zabývám tím, že mi protivná učitelka vykládá, že jsem mimo. Možná to prostě byla poslední kapka k tomu, abych se začala rozčilovat, že mi každej akorát něco vykládá o mně. Jaká jsem, co dělám špatně, co mám dělat.

Nějak poslední dobou přemýšlím o lhaní a přetvářce. Všichni tvrdí, že přesně tyhle dvě věci ze všeho nejvíc nesnáší. A právě podobný lžou nejvíc a taky se nejvíc přetvařujou. Protože každej lže a každej se přetvařuje a kdo tvrdí, že ne, tak kecá. Lidi, co jsou vždycky sví a co zásadně mluví jenom pravdu, bývávají nenáviděni, vytrženi z kolektivu, necháni napospas. Jo, jsou to přesně ti, které nikdo nikde nikdy nechce, protože všem připomínají, jak patetické životy plné lží a přetvářky vedou.
Možná jsem směšná, možná jsem naivní (to jsem), možná melu bláboly, ale vážně se nemůžu zbavit pocitu, že je to pravda.

Tenhle celej tejden byl krize. Co jsem mohla zkazit, to jsem zkazila. Doslova. Úplně všechno.
Asi to prostě bylo znamení, že když jsem nemocná, mám dřepět doma na zadku, pít čaj a čumět na L Word. A rozhodně nelízt do školy, fetovat Coldrex a všechno mrvit.

Hodlám si koupit lodičky. Buď červený, nebo modrý. Už mám i nějaký vybraný, ale potřebuju mamky názor (a peníze), protože se vždycky hodí rada někoho, kdo už několikery lodičky odnosil (narozdíl ode mě).
Teď budu dáma, joasy!

Be dlouho nenapsala. Be by ráda napsala.
Jenže je buď hystericky veselá nebo hnusně smutná. Teď jsem to druhý.
Nemůžu se zbavit pocitu, že jsem udělala v úterý jednu velkou blbost.
Potřebuju to vypsat. Vždyť už ani povídky nebo něco podobnýho mi nejde psát. To je krize.
Nemůžu to vypsat sem. Neskutečně mě to užírá.

Já prostě nevim, co mám dělat.

Kam jsi odešla, Be?

We want war.

Potřebuju, aby se něco stalo. Změnu. Aby se všechno obrátilo vzhůru nohama. Potřebuju, aby to něco bylo pozitivní. Nebo prostě jiné.
Potřebuju si říct větu "Už to nebude jako dřív.".

Je tu možnost, abych v létě úplně sama jela do Anglie. Jsou to "kurzy", kde dopoledne sedíte ve třídě s lidmi z různých států a diskutujete s nimi na různá témata, odpoledne bývají volná. Celý ten pobyt je o poznávání jiných kultur a učení se anglicky.
Já anglicky dobře rozumím, ale hůř se vyjadřuju. Na druhou stranu já se hrozně vyjadřuju i v češtině.
Neumím si samu sebe představit ve třídě plné cizích lidí z různých zemí, neumím si představit, že bych jim měla sdělit svůj názor v angličtině.
Nevím, jestli se mi chce část prázdnin strávit dřepěním na zadku ve třídě.
Nejsem vůbec schopná jet úplně sama do cizí země.
Bydlí se u rodin. To nechci.
A zároveň mě to neskutečně láká, protože je to něco jiného. Možná v sobě objevím skrytý anglicky žvanící talent. A možná jsem taky naivní, že ano.

Nevím, nevím, nevím. A nikdo mi neporadí, protože je to přece "moje věc".

Pořád mám pocit, jako když mi bylo 14. Pořád si připadám jako malá holka, pořád mám pocit, že když někam strčím nos, každý se mi akorát vysměje a pošle mě domů za maminkou.

Bored.

Dneska jsem se dozvěděla, že je pondělí. Nějakým podivným způsobem jsem si celý den myslela, že je neděle. No nejsem já pitomec?

Včera byl Valentýn, no jupí. >.< Začínám být na různé svátky alergická. Původní idea něco oslavit byla nahrazena stresem ze shánění dárků a plánování oslav. Proč se na to prostě nevykašlat? Sotva zmizelo chvojí, světýlka a koule, už jsou tu růžová srdíčka na poblití. Valentýn je beztak debilní svátek. Dobře, hm, co jsem dneska dělala, když mám ty jarní prázdniny v únoru...? Ráno jsem se dívala s tátou na krasobruslení, což mě silně nebavilo. Pak jsem hrála Age Of Empires, oloupala jsem brambory, poslouchala jsem Šimka & Grossmanna, byl oběd, znovu Š & G, hráli jsme Monopoly, pak zase Age Of Enpires.... Lůzřím. Spousta lidí asi v tuhle chvíli dělá děsně sranda věci. A co dělá Be?



Blbne na ↑ písničku, lůzří, pije Pepsi (ta mi chutná asi nejmíň, ale nic jinýho nemáme) a uvažuje, jakou barvou si nalakuje nehty (hrozně složité rozhodování, mám 15 laků a všechny mám ráda).

Je neskutečně snadné chválit se za svůj optimismus, když jediná moje starost je nesežrat až moc čokolády.
Víte, co jsem zjistila? Že v jádru své duše jsem hodný, milý, vyrovnaný, pohodový a hlavně optimistický člověk. To jen každodenní povinnosti ze mě dělají protivnou osobu. A samozřejmě smůla, která si mě oblíbila, jakmile jsem se narodila, asi ve mě vidí velký potenciál, tomu celému moc nepřidá. A taky na tom mají svůj podíl zástupy lidí, co každý dne potkávám.

Nemám nejmenší tušení, co budu dělat, dokud nepůjdu spát. Nemám, nemám. Co vůbec dělám obvykle v týdnu?
Argh.
A za týden se budu nenávidět, že jsem ani nehla prstem.
Možná bych měla začít s tím projektem na biologii...
Hm, a nebo bych si mohla pustit How I Met Your Mother odznova....
Myslím, že už vím, co udělám.
Jo, příští pondělí si omlátím hlavu o zeď.
HIMYM mě volá jménem...

Optimistic?

Be je velmi šikovná. Nelelkovala a za dnešní odpoledne/podvečer stihla uklidit a přeorganizovat si pokoj. Dobrá, budu upřímná, nemám vytřenou podlahu. Ale to je detail a činnost trvající sotva dvacet minut (jo, je to tady prťavý), hlavní je, že jsem zvládla věc zabírající dva dny pouze za jedno odpoledne. Mám pocit, že jsem machr a odměňuju se sýrovými roládkami od mamky.
Dokonce ani ta návštěva IKEA nebyla tak nutná, jednu takovou krabici rodiče uchovávali v komoře... Je sice menší a obyčejnější, než jsem si představovala, ale zatím stačí.

Měli jsme jet o víkendu na Letňany, asi z toho sejde, protože mužské části rodiny (tzn. táta a brácha) se nikam nechce. :/

No, dnešek měl být prvním optimistckým dnem evr, prostě dnem, kdy do nikoho nebudu rýpat, nebudu si stěžovat a nechám si sarkasmy od cesty.
Já nevím, v co věříte vy. Někdo věří v osud, někdo v Boha, někdo zas na to, že život je série náhod. Můj život je série nešťastných náhod, můj osud se rozhodl, že bude černý a pesimistický a Bůh má zjevně slabost pro škodolibé vtipy. Nevěřím ani v jedno. Já věřím jen ve svou nebetyčnou, nekončící a stálou smůlu.
Pozitivní dnešek začal tak, že se mi ráno povedlo na dvacet minut usnout. Byla jsme tedy mírně ve skluzu, makala jsem jako o život a stejně jsem pak jen bezmocně koukala u kraje silnice, jak autobus odjíždí. No nic, přišla jsem o čtvrt hodiny později.
Byla biologie, zkoumali jsme pod mikroskopem buchanky a perloočky. Nesnáším tyhlety malý fujtajbly, mně úplně stačí naivní (ne)vědomí o tom, že jsou to divné oranžové tečky.
Pokračovalo to tím, že si mě k sobě o hodině němčiny zavolala matikářka/zástupkyně. Šlo jen o známku z písemky, ale příšerně jsem se lekla, že se děje něco hroznýho...
Dále zeměpis, kde jsme začali brát Afriku. Celá hodina se nesla ve znamení ženské obřízky. Proč, kde, jak... uá, fuj.
A po nechutném zeměpise následovala chemie a písemka z celé anorganiky. Veselost.
Takže mi odpustíme, že jsem byla většinu část dne jako obvykle, to se prostě nedalo.

Pokud zítra nepojedeme do těch Letňan, hodlám být doma a lůzřit. To znamená - budu hrát hry, civět na seriály, žrát sladký, vytřu si tu blbou podlahu a naučím se pár znaků. Připadá mi, že se učím samá pro začátek nedůležitá slova... Jenže nějak nemůžu přijít na ty důležitá... Vím, jak se ukáže "dobrý" a "řídit".
To je plus, no řekněte, kdo z vás to má? :D
Mohla bych se naučit "Já jsme ale blbá, to snad není možný!", to používám bohužel velmi často...