Mám nějaký období Good Charlotte. Bavěj mě ty jejich nenáročný texty.
A I just wanna live neskutečně nakopává. :)
No, co se dělo.
Zásadní informace je rozhodně to, že jsem tenhle tejden téměř prochodila v podpatkách (už to umim) a že jsem vytáhla z útrob bytu letní kalhoty divně šedý barvy, který mi neskutečně připomínají dovolenou ve Švédsku. Miluju je, i když bych potřebovala zhruba pět kilo nabrat, aby mi seděly tak, jak by měly sedět. :D
Další hodně zásadní věc je ta, že jsem se v H&M (přestanu o há-a-emku mluvit ve chvíli, kdy začnou vyrábět hnusný oblečení, přísahám. :D) zamilovala do úboru, co vypadá jako minišaty, ale je to zakončený nohavicema. Jakože šortky. Nevim, jak to mám popsat (smutný, no), ale stejně stačí říct, že to stojí 600,-, což nemám, je to černomodře kostkovaný a sluší mi to tak, že by jeden brečel (já vim, trapně se tu kasám :D)... Prostě je to naprosto dokonalej kus oblečení, kterej mít budu pouze v případě, že na zemi najdu šest stovek (neví někdo o něčem? :D), což nenajdu, takže smůla. :/
Neskutečně mě baví chodit ven s K.
Neskutečně mě baví dřepět v čajce s R.
Protože to vždycky znamená, že jdu domů s úžasnou náladou. :)
Asi mě myluje jeden zmrzlinář, vrátil mi o dvacet korun víc, než měl. :D Asi poznal mojí touhu po kostkovaném úboru z H&M a chtěl trochu přispět. :D
Rozhodla jsem se, co jednou budu dělat. Teda, ne úplně... Zkrátka, chci jít na žurnalistiku. Protože chci. Protože se mi to líbí. Protože přijímačky nevypadají vůbec těžce, protože je to prostě něco, co by mě mohlo bavit, protože ostatní tvrdí, že na to mám talent, protože by mě tam mohli naučit, jak zformovat myšlenky do několika logicky po sobě jdoucích vět, a pak posunu tenhleten blog do další úrovně (do úrovně "Jo, aha, už vim, o čem mluví."...). Hlavně, že mám dobrý důvody, žejo.
Nechápu, proč mě to nenapadlo už dřív. Navíc jako novinářka se budu moct věnovat věcem, co mě fakt baví. Mohla bych recenzovat hudbu a filmy, mohla bych psát o hadrech (a nikdo mě přitom nebude mít za povrchní krávu) a módě, mohla bych psát o hudbě, mohla bych psát o autismu, schizofrenii, bipolární poruše... Neskutečně mě celá ta myšlenka nadchla. Co by mě jednou mohlo živit? Psaní o věcech, co mě baví.
Jsem debil, že mi to nedošlo dřív.
Ale mám cíl.
Chápete?
JÁ MÁM CÍL, JÁ VIM, CO CHCI!!
To je tak neskutečně osvěžující pocit, že mám sto chutí přes svoji apartní noční košilku (jsou dvě v noci, to fakt nemám oblek...) hodit můj sexy žůžovej župan (jedinej růžovej kus oblečení, co mám) a rozeběhnout se ven... A běžet po prázdný silnici a křičet, že VIM, CO CHCI a že MÁM CÍL.
Jsem labilní. Nevadí. Labilně se trápim a labilně se raduju. Tim se to v podstatě anuluje.
Ne, nic se neanuluje, jenom mám dobrou náladu, kecám pitominy a vim, co chci.
Ještě jsem si chtěla postěžovat na fakt, že mrvim školu, že se doma neustále s někym hádám, že mám podezření na jednu nemoc (jakože já sama se podezřívám), že se nedokážu soustředit a že v poslední době jsem víc mimo než normálně.
Jenže jsem unavená (strávila jsem den v zámeckých zahradách v Německu a našla jsem ještěrku), moc se raduju ze svýho životního rozhodnutí a celkově jsem nějaká rozhozená, takže si vážný věci nechám na jindy.
Teď zrovna jsem ve stavu, kdy bych si nejradši na čelo napsala "I just wanna live", pustila hóóódně nahlas The Hives a zbořila svůj pokoj.
Chce se mi udělat nějaká blbost, mám v sobě hroznou radost a potřebuju jí vyřvat.
Něco, co jsem tolik potřebovala a chtěla vědět, se mi zničehonic vylíplo před očima a je to dokonalý....
Jdu spát. Je čtvrt na tři. Fakt.
Blog kecá, neumí hodiny. A Elí neumí nastavit, aby blog nekecal.
Žádné komentáře:
Okomentovat