We want war.

Potřebuju, aby se něco stalo. Změnu. Aby se všechno obrátilo vzhůru nohama. Potřebuju, aby to něco bylo pozitivní. Nebo prostě jiné.
Potřebuju si říct větu "Už to nebude jako dřív.".

Je tu možnost, abych v létě úplně sama jela do Anglie. Jsou to "kurzy", kde dopoledne sedíte ve třídě s lidmi z různých států a diskutujete s nimi na různá témata, odpoledne bývají volná. Celý ten pobyt je o poznávání jiných kultur a učení se anglicky.
Já anglicky dobře rozumím, ale hůř se vyjadřuju. Na druhou stranu já se hrozně vyjadřuju i v češtině.
Neumím si samu sebe představit ve třídě plné cizích lidí z různých zemí, neumím si představit, že bych jim měla sdělit svůj názor v angličtině.
Nevím, jestli se mi chce část prázdnin strávit dřepěním na zadku ve třídě.
Nejsem vůbec schopná jet úplně sama do cizí země.
Bydlí se u rodin. To nechci.
A zároveň mě to neskutečně láká, protože je to něco jiného. Možná v sobě objevím skrytý anglicky žvanící talent. A možná jsem taky naivní, že ano.

Nevím, nevím, nevím. A nikdo mi neporadí, protože je to přece "moje věc".

Pořád mám pocit, jako když mi bylo 14. Pořád si připadám jako malá holka, pořád mám pocit, že když někam strčím nos, každý se mi akorát vysměje a pošle mě domů za maminkou.