My ego is killing me

• Přidala jsem novou a úplně první stránku. Jééé! Kupodivu se tam vykecávám o sobě, víte co, abych se představila. :D
• Dneska jsem po dlouhý době (snad měsíc a půl) měla na nohou podpatky. Člověk si hrozně rychle odvykne, že jo? Ale je fajn pocit zase si klapat po chodníku a připadat si vysoká. 
• Jsem nejšikovnější a stáhla jsem si Trojskýho koně. No, kdo je lepší než já? Takže věnuju večer, kdy jsem se chtěla dívat na šestou řadu Desperate Housewives a jíst k tomu čokoládu, montování PC. Ale jim k tomu čokoládu. 
• Zjistila jsem, že mě tenhle blog neskutečně baví a že vypadá přesně tak, jak má osobní blog podle mě vypadat. Spousta hrozně zajímavýho infa o osobě, co není zajímavá a kterou s největší pravděpodobností ani nepotkáte. A když jo, tak to stejně nebudete vědět. Možná bych sem mohla čas od času hodit víc fotek, ale protože fotim hlavně mobilem, nemaj moc dobrou kvalitu... Ale tak co už, je to můj blog a hotovo. :D
• Poslouchám Robyn a 3Oh!3.
• A jestli se ten počítač vzpamatuje ještě v tomhle století, tak si pustim Skins. Jo!

I've heard Robyns can fly

Robyn vydala novou desku s názvem Body Talk Pt. 1, brzy bude následovat Body Talk Pt. 2, a mě zachvátila úplně stejná mánie, jakou jsem měla před třemi lety, když vyšla její deska Robyn.

No, a co by taky ne, že jo. Kdysi dávno to byla jakási švédská hvězdička, s hudbou začala někdy v 16 letech. Jenže celkem nedávno si řekla dost, založila vlastní label a vznikla právě deska Robyn. Vzhledem k tomu, že teď už je známá celosvětově (vaše smůla, jestli jste o ní neslyšeli) a že je její hudba o hodně lepší, to všechno vyšlo přesně tak, jak mělo.

Toliko k příběhu kterak se z neznámý popový holky stala elektropopová královna, který nějaká Lady Gaga a její kopie, co se poslední dobou všude rodí, můžou akorát tak poníženě umejt záchodový prkýnko.

Ona v sobě prostě něco má a to něco dává do svojí hudby. Dokáže bejt kousavá, dojemná, vtipná, smutná i ironická a pořád je to ona. Její texty jsou prostě perfektní, dokážou pobavit, zvednout náladu, metaforicky vyjádřit vaše pocity, když vám došla slova, ale i dojmout a vykoupat vás ve vašem vlastním skutku.

Je ze Švédska, zvláštně se oblíká, spolupracuje s Röyksopp, na nic si nehraje a rozhodně nepotřebuje nosit oblečení, co víc odkrývá, než zakrývá, aby zaujala.

"I'm so very hot that when I rob your mansion, you ain't call the cops, you call the fire station. "

Tvořivá 02

Včera mi pršelo do pokoje, poslouchala jsem k tomu Placebo, byla tma a vzniklo tohle. Zase se tam čumí z okna, měla bych si na to dávat pozor.
Jo, a je to krátký.

...

Zírala z okna na temnou noční oblohu. Po skle sjížděly dešťové kapky jedna za druhou. Déšť bušil do okenních tabulek neurvale a intenzivně, jako kdyby se snad chtěl prodrat dovnitř a spláchnout ji. Tolik toužila okno otevřít, až ji svrběly ruce.
Sáhla po kličce a stiskla ji směrem dolů. Cosi se cvaknutím povolilo a okno se otevřelo. Náhlý poryv větru ji téměř povalil, déšť okamžitě proudil v podobě obrovských kapek do pokoje. Smáčel dlažbu, parapet, starý uválený časopis i její chatrnou tělesnou schránku. Chtě nechtě se musela usmát. Její touha po dešti byla vyslyšena. Tenká košile ji neuchránila před mokrem a ona byla ráda. Naopak se přitiskla na parapet a vyklonila se z okna, seč to šlo. Světlé vlasy pomalu tmavly pod nánosem vody.
Touhu po dešti vystřídalo obrovské nutkání smát se. Ani netušila, co jí na tom všem přijde tak veselého. Natáhla před sebe ruce a nechala kapky, aby jí jemně pleskaly do dlaní. Smála se hlasitým, zvonivým smíchem.
Zablesklo se a výhrůžně zahřmělo, jako by jí snad chtělo počasí říct, že tady není pro zábavu. Přestala se smát, břicho se jí stáhlo napětím a po celém těle jí naskočila husí kůže. Zhluboka se nadechla. Odpřísáhla by, že je něco ve vzduchu. Něco voňavého, sametového… snad možná magického, ne z tohoto světa, protože tenhle svět je příliš hektický, ošklivý, šedý a nudný, než aby mohl obsahovat něco tak… takového.
Vlasy již ztratily veškerý objem. Mokře se jí připlácly na hlavu, díky čemuž jí potůčky vody stékaly na záda a do obličeje.
Zavýskla, aby ze sebe uvolnila emoce. Počasí jí odpovědělo dalším bleskem. Na okamžik si připadala jako v nějakém děsivém spojení s vyšším světem, s někým, kdo rozhoduje o všech lidských osudech. Ale to byla jen slabá chvilka, která utekla stejně rychle jako ten blesk.
Déšť pomalu ustával. Kapky se stávaly menší a méně častější. Celé její tělo zachvátila obrovská vlna smutku. Jak déšť ustupoval, melancholie nabývala. Rozplakala se. Slzy jí kanuly po už tak mokrých tvářích a padaly na úplně mokrý parapet. Musel ven, smutek musel ven.
Vzduch byl chladný, zvednul se menší vítr. Déšť již ustal, na její natažené ruce občas padla kapka ze stromu. Byl konec. Konec překvapivému střídání emocí, které vyvolávalo to něco. To něco, co bylo příliš krásné, zajímavé a magické na to, aby pocházelo z tohoto světa, aby bylo jeho každodenní součástí.
Kolem projelo auto jako připomínka reality.
Narovnala se a sklonila ruce. Opřela se o parapet, kde se slzy smísily s deštěm. Uvědomila si, že je jí zima a že je promočená na kost.
Bosé nohy stály v louži. Couvla. Mokré dlaždice klouzaly.
Zavřela okno.

I don't know where to start, I don't know when to stop.

Lidi se často zabývají tím, co je smyslem života.
Už od pradávna nad tím bádají.
Někteří zasvětí život hledání jeho smyslu.

No, já vim, že smyslem mýho života je pokurvit, co nejvíc věcí to jde.
No, a jak jsem v tom dobrá!

Am I that little girl in your eye?

Chroupám Chocapic, piju Coca Colu Zero (nejlepší ze všech) a cpu se bílou čokoládou s nápisem "V případě nouze", protože já momentálně nouzi prožívám.
Venku je vedro a nechci tam jít, doma se nedá absolutně nic dělat, protože rodiče momentálně nechodí do práce a mám je furt za zadkem. Všichni všude jsou, něco dělají, baví se a já doma civim na Big Bang Theory, Desperate Housewives a Futuramu.
Krize se pozná tak, že když se jdu vykoupat, uvažuju, jestli má vůbec cenu mejt si vlasy.
Nebo taky tak, že když jsem šla v pátek odpoledne s Ráďou ven, namalovala jsem se a mám to (v podstatně rozmazanější verzi) na očích doteď, protože prostě není důvod do odličovat.
Jsem prostě hnusná, no. Partie k pohledání. Kdo mě chce?

Nikdo, protože sem nikdo nechodí, Google Analytics mi to prásknul a dobře mi tak, když jsem za celej červen napsala jeden článek.

Dovolená mě čeká jen jedna a to v srpnu k moři v Německu na týden a zase s rodinou, takže nic, na co bych se mohla těšit.

No, taky bych mohla třeba přestat fňukat, žrát sladký (moje tělo na pohyb není stavěný, Itálii jsem prakticky strávila jen na nohách, jak jsem lezla po kopcích, a už mi padaj všechny kalhoty, co mám), zvednout zadek a něco dělat. No, napadá mě pár věcí, ale jedna je blbější než druhá, nehledě k tomu, že některý z nich jsou dost adrenalinový spíš na psychiku než na tělo. Myslim, že plácám blbosti.

Asi tohle prázdný blábolení skončim, beztak mi akorát žere můj děsně drahocennej čas. -.-
Ne, vážně.
Jdu si pustit Alenku v Říši divů (jo, tu kreslenou verzi od Disneyho pro malý děti z roku 1951), cpát se sladkym, zapíjet do sladkym a doufat, že něco přijde a vytrhne mě z tohohle prázdnýho dřepění na prdeli. Protože jestli nepřijde, tak začnu bejt akční sama za sebe a když se stane něco podobnýho, tak to vždycky dopadá tak, že já si nabiju držku a ostatní tančej "Told you so" taneček.

What's the use, you're in my blood, you are the drug I can't give up, you be the needle I'll be the vein, drive it through and I can't complain

Prázdniny jsou v plném proudu. Hm.
Týden na Zakynthosu. Pár dní doma, v nich jsem se stihla setkat s R. a L. (setkání po roce, jsme ostudy :D), pak jsem si to s rodiči zamířila na 2 týdny do Alp v Itálii.
Mluvilo se tam německy.
Na mojí němčině to nezanechalo ani stopu. Pořád nic neumim.

Dovolená s našima byla horor. Moje chatrná psychika se z toho stále vzpamatovává. Nebyla jsem ani chvilku sama, ale pořád jsem si připadala osamělá.
Došlo mi několik věcí.

A pořád jsem poslouchala The XX, Marinu and the Diamonds, I blame Coco a White Lies.
Jo, a taky Uffie a všechny tři Ed Banger kompilace, co mám.

Všechno se ve mně pere a motá.

Zjistila jsem, že mám divný vidění. Když normální člověk kouká na nějakou věc, nejprve se na ni zaměří jako na celek a pak na detaily. Já to mám naopak. Nejdřív vidím okno a potom dům. Není to divný? Ale prý je to v pořádku. Teda, úplně ne, ale stejně s tím nic nenadělám. Občas mám pocit, že mi dělá problémy koukat na věc jako na celek.
Grh, do háje s mojí melancholickou, pitomou a zmatenou náladou!!

V Itálii jsem chytla krásnou rýmu, který se zbavuju doteď. Jeden den (asi jsem měla i teplotu, ale to nevím, neměli jsme s sebou teploměr) jsem jenom ležela v posteli, střídavě si četla a střídavě spala...
Nevim, proč to sem píšu, protože jsem zapomněla, k čemu se chci dostat.
Jo! No, pořád mám živý sny. Ale neskutečně. Probudim se a nevim, kde jsem, proč jsem a co dělám. Nevim, jak jsem se dostala do postele a proč mám na sobě tohle a ne tamto. A ať mi pak někdo vykládá, že to má těžký...