Kam jsi odešla, Be?

We want war.

Potřebuju, aby se něco stalo. Změnu. Aby se všechno obrátilo vzhůru nohama. Potřebuju, aby to něco bylo pozitivní. Nebo prostě jiné.
Potřebuju si říct větu "Už to nebude jako dřív.".

Je tu možnost, abych v létě úplně sama jela do Anglie. Jsou to "kurzy", kde dopoledne sedíte ve třídě s lidmi z různých států a diskutujete s nimi na různá témata, odpoledne bývají volná. Celý ten pobyt je o poznávání jiných kultur a učení se anglicky.
Já anglicky dobře rozumím, ale hůř se vyjadřuju. Na druhou stranu já se hrozně vyjadřuju i v češtině.
Neumím si samu sebe představit ve třídě plné cizích lidí z různých zemí, neumím si představit, že bych jim měla sdělit svůj názor v angličtině.
Nevím, jestli se mi chce část prázdnin strávit dřepěním na zadku ve třídě.
Nejsem vůbec schopná jet úplně sama do cizí země.
Bydlí se u rodin. To nechci.
A zároveň mě to neskutečně láká, protože je to něco jiného. Možná v sobě objevím skrytý anglicky žvanící talent. A možná jsem taky naivní, že ano.

Nevím, nevím, nevím. A nikdo mi neporadí, protože je to přece "moje věc".

Pořád mám pocit, jako když mi bylo 14. Pořád si připadám jako malá holka, pořád mám pocit, že když někam strčím nos, každý se mi akorát vysměje a pošle mě domů za maminkou.

Bored.

Dneska jsem se dozvěděla, že je pondělí. Nějakým podivným způsobem jsem si celý den myslela, že je neděle. No nejsem já pitomec?

Včera byl Valentýn, no jupí. >.< Začínám být na různé svátky alergická. Původní idea něco oslavit byla nahrazena stresem ze shánění dárků a plánování oslav. Proč se na to prostě nevykašlat? Sotva zmizelo chvojí, světýlka a koule, už jsou tu růžová srdíčka na poblití. Valentýn je beztak debilní svátek. Dobře, hm, co jsem dneska dělala, když mám ty jarní prázdniny v únoru...? Ráno jsem se dívala s tátou na krasobruslení, což mě silně nebavilo. Pak jsem hrála Age Of Empires, oloupala jsem brambory, poslouchala jsem Šimka & Grossmanna, byl oběd, znovu Š & G, hráli jsme Monopoly, pak zase Age Of Enpires.... Lůzřím. Spousta lidí asi v tuhle chvíli dělá děsně sranda věci. A co dělá Be?



Blbne na ↑ písničku, lůzří, pije Pepsi (ta mi chutná asi nejmíň, ale nic jinýho nemáme) a uvažuje, jakou barvou si nalakuje nehty (hrozně složité rozhodování, mám 15 laků a všechny mám ráda).

Je neskutečně snadné chválit se za svůj optimismus, když jediná moje starost je nesežrat až moc čokolády.
Víte, co jsem zjistila? Že v jádru své duše jsem hodný, milý, vyrovnaný, pohodový a hlavně optimistický člověk. To jen každodenní povinnosti ze mě dělají protivnou osobu. A samozřejmě smůla, která si mě oblíbila, jakmile jsem se narodila, asi ve mě vidí velký potenciál, tomu celému moc nepřidá. A taky na tom mají svůj podíl zástupy lidí, co každý dne potkávám.

Nemám nejmenší tušení, co budu dělat, dokud nepůjdu spát. Nemám, nemám. Co vůbec dělám obvykle v týdnu?
Argh.
A za týden se budu nenávidět, že jsem ani nehla prstem.
Možná bych měla začít s tím projektem na biologii...
Hm, a nebo bych si mohla pustit How I Met Your Mother odznova....
Myslím, že už vím, co udělám.
Jo, příští pondělí si omlátím hlavu o zeď.
HIMYM mě volá jménem...

Optimistic?

Be je velmi šikovná. Nelelkovala a za dnešní odpoledne/podvečer stihla uklidit a přeorganizovat si pokoj. Dobrá, budu upřímná, nemám vytřenou podlahu. Ale to je detail a činnost trvající sotva dvacet minut (jo, je to tady prťavý), hlavní je, že jsem zvládla věc zabírající dva dny pouze za jedno odpoledne. Mám pocit, že jsem machr a odměňuju se sýrovými roládkami od mamky.
Dokonce ani ta návštěva IKEA nebyla tak nutná, jednu takovou krabici rodiče uchovávali v komoře... Je sice menší a obyčejnější, než jsem si představovala, ale zatím stačí.

Měli jsme jet o víkendu na Letňany, asi z toho sejde, protože mužské části rodiny (tzn. táta a brácha) se nikam nechce. :/

No, dnešek měl být prvním optimistckým dnem evr, prostě dnem, kdy do nikoho nebudu rýpat, nebudu si stěžovat a nechám si sarkasmy od cesty.
Já nevím, v co věříte vy. Někdo věří v osud, někdo v Boha, někdo zas na to, že život je série náhod. Můj život je série nešťastných náhod, můj osud se rozhodl, že bude černý a pesimistický a Bůh má zjevně slabost pro škodolibé vtipy. Nevěřím ani v jedno. Já věřím jen ve svou nebetyčnou, nekončící a stálou smůlu.
Pozitivní dnešek začal tak, že se mi ráno povedlo na dvacet minut usnout. Byla jsme tedy mírně ve skluzu, makala jsem jako o život a stejně jsem pak jen bezmocně koukala u kraje silnice, jak autobus odjíždí. No nic, přišla jsem o čtvrt hodiny později.
Byla biologie, zkoumali jsme pod mikroskopem buchanky a perloočky. Nesnáším tyhlety malý fujtajbly, mně úplně stačí naivní (ne)vědomí o tom, že jsou to divné oranžové tečky.
Pokračovalo to tím, že si mě k sobě o hodině němčiny zavolala matikářka/zástupkyně. Šlo jen o známku z písemky, ale příšerně jsem se lekla, že se děje něco hroznýho...
Dále zeměpis, kde jsme začali brát Afriku. Celá hodina se nesla ve znamení ženské obřízky. Proč, kde, jak... uá, fuj.
A po nechutném zeměpise následovala chemie a písemka z celé anorganiky. Veselost.
Takže mi odpustíme, že jsem byla většinu část dne jako obvykle, to se prostě nedalo.

Pokud zítra nepojedeme do těch Letňan, hodlám být doma a lůzřit. To znamená - budu hrát hry, civět na seriály, žrát sladký, vytřu si tu blbou podlahu a naučím se pár znaků. Připadá mi, že se učím samá pro začátek nedůležitá slova... Jenže nějak nemůžu přijít na ty důležitá... Vím, jak se ukáže "dobrý" a "řídit".
To je plus, no řekněte, kdo z vás to má? :D
Mohla bych se naučit "Já jsme ale blbá, to snad není možný!", to používám bohužel velmi často...

Do something.

Zapnula jsem po delší době podstatně optimističtější a veselejší hudbu. Ne snad, že by se mi chtělo, ale potřebovala jsem se naočkovat.
Rozhodla jsem se, že dřepět na zadku a remcat umí každý a ne každý se umí postavit a něco se svou situací dělat. Takže si přestanu žvanit a začnu něco dělat.
A vůbec mě netrápí vědomí, že zítra píšeme důležitou písemku z chemie. Celá anorganika, na zabití, neschnopnost se to naučit atakdál.

• Naučím se znakovou řeč. Je mezinárodní, ne zase tak těžká a kašle se tam na gramatiku. Už umím abecedu na jedné ruce (protože pořád něco někde tahám s sebou, jednu ruku uvolním spíš než obě...) a několik slov (já, ty, ne, řídit, milovat, myslet, blbec, ahoj, promiň). Já to prostě dám!
• Naučím se švédsky. Dobře, tohle asi bude běh na dlouhé trati, akorát o tom kecám a nic nedělám, spíš naopak zapomínám. Potíž je, že Ústí na švédštinu úplně kašle, všude akorát cpou angličtinu (tu umím), němčinu (tu se učím ve škole), francouzštinu (Francie je krásná země, bohužel na mě Francouzi za ty dva týdny, co jsem tam byla, nepůsobili nijak sympaticky, čímž mě úplně odradili...) a ruštinu (Umím "ne".). A ony i učebnice švédštiny chybí... Ale nebudu si stěžovat, prostě si vystačím se slovníky na internetu a se slovníčkem, kde jsou užitečné věty jako například "Teče mi chladič.".
• Dodržovat to, co si slíbím. Tři týdny se chystám na film Dorian Gray, přes měsíc se chystám sem napsat článek o These New Puritans, nápady na jiné články se mi množí v hlavě, na film Coco Chanel se chystám prakticky od té doby, co je v kinech, a zatím mi jen leží na flashce. A co dělám? Koukám na How I Met Your Mother, čtu blogy, jsem na FB, brouzdám po You Tube... a pak je den v háji.
• Zorganizovat si skříň. Je mrňavá, je v ní neuvěřitelný chaos a nic se do ní nevejde. Nemám zase tolik oblečení, prostě je malá a nezorganizovaná. Takže přes jarky (ty máme za týden) si tam udělám pořádek a případně některé kusy oblečení prostě vyřadím.
• Uklidit si pokoj. Bez diskuze, tři týdny jsem tady na nic ani nesáhla a je to vidět.
• Zorganizovat si pokoj. Stejně jako skříň. Nemám hodně věcí, jen ten pokoj je prostě mrňavej. V podstatě všechny věci, co jsem si koupila od té doby, co mám vlastní pokoj, nemají pořádné místo. V mé knihovně (= dlouhá police) se hromadí knížky, co jsem četla, když mi bylo 12/13, veškerá kosmetika se hromadí na poličce, kde se na ni práší, bonboniéry k pololetnímu vysvědčení jsou na mém novém, milovaném rádiu, můj stůl je naprosto zakrámovaný věcmi, pro které nemám místo... Hrůza. V hlavě už mám jakýs takýs plán, ale ten plán vyžaduje menší procházku po IKEA a nákup krabic nebo něčeho podobného... Něco takového jsem už měla ve starém pokoji, skladovala jsem v něm časopisy (tehdy Witch a Čtyřlístky :D), bohužel to bratr celkem rychle zničil.
• Zorganizovat si čas. Už mě nebaví ty pravidelné šoky při zjištění, kolik je hodin - další den budu unavená, to a to jsem zase nestihla, probůh bude zkoušet z toho a toho, zapomněla jsem to a to...
• Sledovat hudbu pravidelně. V opačném případě jsem schopná za jeden den najít deset různých CD, co si chci poslechnout. Něco mě zaujme, na další se vykašlu, na čtvrtinu z nich zapomenu a pak je znovuobjevím po určité době, tradičně několik týdnů po jejich koncertě tady v ČR.
• Zkusit svoje štěstí v překládání. Víc později.
• Psát pravidelně na blog. Nekašlat na to, když mě něco napadne, nepřemýšlet dvě hodiny nad tlačítkem "publikovat"...
• Přestat si připadat jako nula.
• Koupit si šortky nebo sukni, popř. obojí. Ani jedna z mých dvou krátkých sukní se nehodí ke všemu. Jedna je kostkatá a druhá vypadá jako emo víla. Potřebuju i něco univerzálního.
• Víc fotit.
• Víc psát. Lépe rozpracovávat postavy a to tak, abych zase neskončila u toho, že je nesnáším.
• Nepsat na blog v době, kdy mám už dávno spát, když jsem unavená a druhý den mě čeká písemka z chemie, na kterou nic neumím, byť jsem se snažila, grch.

Black.

Už čtvrtým týdnem mám černé nehty.
Poslouchám stále temnější a temnější hudbu.
Oblékám se převážně do černé víc než obvykle.
Mám pocit, že na ničem nezáleží.
Koupila jsem si černou tužku na oči, kterou stejně asi ani nepoužiju.

Poslouchám IamX a všechny tyhle věci si uvědomuju. Je mi mizerně.
Tím nemyslím bolest hlavy, pálení v krku a slušný rozjezd na rýmu. Je mi smutno a jsem naštvaná. Nechci tady být. Chci jet někam, kde se k sobě lidi chovají jako lidi. Ne jako hovada, co vám svým plechovým vozítkem voserou auto a pak odjedou, ne jako hovada, co se narvou do škvíry, kudy potřebuje projít spousta dalších lidí, a odmítají uhnout, ne jako hovada, co ví všechno nejlíp a pak se jen diví.

Chci do Švédska. Hrozně moc. Potřebuju odtud vypadnout a pár hodin v Německu prostě dlouhodobě nestačí. Nesnáším to tu, protože neexistuje nic, co by na tomhle panoptiku bylo lákavé.
Paroubkův prasečí ksicht a jeho vůle narvat prachy lidem, co je nezaslouží?
Balík Topolánek, co se chová a mluví jak Jarda z devítky?
Špinavá města?
Příroda, o kterou se nikdo nestará?
To, jak si každý neustále potřebuje dokazovat, že na něco má a že je frajer, aniž by si uvědomoval, jak ubohý ve skutečnosti je?
To, jak má každý tendenci všechno odsoudit dřív, než se o tom dozví všechna fakta?
Celé Česko je v podstatě vesnice. Pokud chcete něčeho dosáhnout, musíte mít kámoše na těch správných místech, ale nesmíte se divit, když vás voserou, protože jiný kamarád jim nabídl něco lepšího.

Hnus, hnus, hnus.

Hadouken!: For The Masses

For The Masses se vydralo na pulty (všech normálních) obchodů 25. ledna 2010. Klasicky jsem si ho sehnala ještě ten den, těšila jsem se snad tři týdny dopředu. Když jsem cpala jednotlivé písničky do WMP, hlodaly mě pochybnosti - Co když mě zklamou jako Placebo? Co když to těšení za to nestálo? A co si budeme nalhávat, jejich debut klidně mohl být lepší... No, pak jsem konečně klikla na "přehrát" a čekala, co bude dál.
Uvítala mě písnička Rebith znící dost temně. Zároveň to v sobě mělo jakýsi příslib. Be, tady se ještě něco bude dít. A dělo se. Spodní čelist mi klesla kamsi dolů úplně dolů (možná o ni zakopávali v Číně) a zůstala tam, dokud celé CD neskončilo.

Má to neskutečnou energii. Porazí vás to do křesla a hned vás to donutí vstát, protože při něčem takovém prostě nemůžete dřepět na zadku.
Oproti prvnímu albu je tohle temnější, rychlejší, dynamičtější a mnohem víc navozuje závislost. Nečekaně vás to na začátku chytne a na konci pak prudce odhodí.
Texty hrozně návykové, když se dostatečně nebráníte (a proč byste to taky dělali, že jo), klidně se může stát, že vám vrostou do mozku.

Na internetu moc českých recenzí nenajdete, popravdě jsem našla dvě. Jednu tak hnusnou a lživou (ta slečna/paní, co ji psala, zjevně absolutně nepochopila, že Hadouken! jsou tu v prvé řadě pro zábavu), že to dál nejde a jednu kratičkou na www.newmusic.cz.
"Co říct o téhle navoněné zdechlině, která se zrodila toho bájného sedmého roku, kdy někdo vypustil z úst to ošklivé slovo „nurave“, a která pak do světa vypustila slaboučkou prvotinu Music For An Accelerated Culture? Asi radši nic moc. For The Masses je cheesy jak sviňa a při jeho poslechu mám neskonale trapné pocity, které musí člověk mít, když vidí jak na ně paří přiopilí britští adolescenti."
Argh, vždycky, když si to přečtu, se naštvu a jediná reakce, která mě napadá, je jedno sprosté slovo. Jenže kdo sprostá slova používá jako argumenty, toho je mi líto, protože je ubohý.
Takže se pokusím uklidnit a neposlouchat lidi, co zjevně nepoznají, když jim někdo něco dobrýho strčí přímo před ksicht.
Nesnášet nu rave je ubohá póza, nu rave neexistuje. Všechny kapely, které ho dle novinářů ztělesňují, se od něj distancují. Jak může existovat hudební styl, který nikdo nehraje? A proč zrovna Hadouken! cpát do nu rave, když snad každý slyší, že je to elektro/grime/indie??