Chytla mě tvořivá ve správnou chvíli na správnym místě. Původně jsem sice slibovovala, že další zápis bude mít hloubku, ale mám potřebu tu povídku ventilovat a jiný místo nemám, nechci, nepotřebuju. Je to můj blog, tak co.
Je to krátký, nemá to jméno, je to o ničem, postrádá to smysl nebo nápad, ale je to moje a ještě jsem nedošla do stádia, kdy se za to hluboce stydim.
....
Tupě zírala na kurzor blikající na úplně prázdné stránce Wordu. Šéfův projev na zítřejší charitativní akci. Pověřil ji, aby ho napsala, zatímco on sám si odešel po druhé hodině, aby stihnul tenis se svými vlivnými přáteli. Do místnosti se už vkrádalo ospalé šero, počítač monotónně šuměl a šířil po místnosti protivné teplo. Prostředí a vlastní únava ji sváděly k tomu, aby si přitáhla štos papírů na kraji stolu k sobě, položila na ně hlavu a spala až do rána.
Oklepala se a vstala od stolu. Potřebuje se jen projít a setřást ze sebe otupělost. Bůhví proč přešla k prosklené zdi a zadívala se na vyhlídku před sebou. Zapadající slunce zabarvilo oblohu do ruda. Mrakodrapy se koupaly v jeho červeném skomírajícím světle. Celý výjev byl tak krásný, že si ani neuvědomila, že se dlaněmi opírá o sklo a dělá tak na něm otisky.
Celá scenerie by ji asi měla nutit přemýšlet. Nad ničím a přece něčím… Nad životem, kam spěje, kam chce, aby spěl… Ale nemyslela. Užívala si západ slunce nad městem a tu podivnou prázdnotu v hlavě.
„Hej? Slyšíte mě?“
Jen neochotně odtrhla oči od mrakodrapů topících se v rudé záři. Pootočila hlavu směrem k hlasu. Stál tam. Asistent. Ani nevěděla, jak se jmenuje. A už vůbec netušila, jak se dostal do místnosti. Neslyšela ho přicházet.
„Děje se něco?“ Slyšela, jak chraplavě zní její hlas. Odkašlala si.
„Jdu vám jen říct, že všichni už odcházejí. Měla byste taky, ať vás tady nezamknou.“
Usmál se.
Uvědomila si, že se stále dlaněmi opírá o skleněnou stěnu. Muselo to působit dětinsky. Nebo možná ne. Narovnala se.
„Zamykají až v deset,“ namítla. Nesnášela tyhle hromadné odchody. Společná jízda MHD. Povídat si s lidmi, kteří s vámi nemají nic společného. Snad jen tuhle nevděčnou práci.
„No, ale kdyby třeba vrátný viděl, kolik nás odchází, mohl by si myslet, že už tady nikdo není a zamknout dřív,“ řekl jí s výrazem matky, jež svému synáčkovi trpělivě vysvětluje, proč se písek nepapá.
„To nesmí.“
„Ale udělat to může.“
„Vrátný je jeden z mála lidí tady, kdo svou práci dělá opravdu poctivě. Když má zamknout v deset, tak taky zamyká v deset,“ prohlásila možná až příliš tvrdým tónem.
Zarazilo ho to.
Všimla si, že má v koutku tmavou skvrnu od kávy. A povolenou kravatu trochu nakřivo. A pocuchané vlasy.
Asistent.
Proč se ženě říká sekretářka a muži asistent? Když na večírku řeknete, že jste asistentka, najdou se jedinci, co jsou ochotní si s vámi o vaší práci povídat. Když ale na večírku řeknete, že jste sekretářka ředitele, shovívavě se na vás usmějí, jako by náplní vašeho zaměstnání bylo vařit kávu a být hloupá, a přejdou to mlčením.
Asistentka asistuje a dělá důležitou práci, sekretářka vaří kafe a spí se šéfem.
„Nemusíte se hned rozčilovat,“ napomenul ji překvapeně. „Mimochodem, pěkný výhled.“
Teď se podivila ona. Někdo, kdo má špinavou pusu od kávy, čmáranec od propisky na nose, křivou kravatu a neustále se tváří jako velevážený pan asistent, dokáže ocenit západ slunce?
Došlo jí, jak hloupě teď musí vypadat, když na něj překvapeně zírá. Naštěstí se věnoval scenerii.
„Zrovna jsem to obdivovala,“ řekla tiše smířlivým tónem a svou pozornost obrátila zpátky k výhledu.
„Všiml jsem si,“ usmál se. „Nevypadáte na to.“
„Proč myslíte?“
Pokrčil rameny.
„Hádal bych, že jste cynik.“
„Cynici nemají rádi západy slunce?“
„Ne. Cynici si z nich utahují.“
„Raději mlčte, kazíte atmosféru.“
Možná se tak trochu styděla za to, jak na ni dokáže zapadající slunce a pár mrakodrapů působit.
Žádné komentáře:
Okomentovat