Furt se nic neděje.
Možná bych měla změnit záložku "Be žije" na "Be přežívá", ale nechce se mi.Je zvláštní, že když chci, aby byl klid, tak mi píše tisíc lidí všude. A když se nudim a nějaký vytržení bych uvítala (protože jakmile se něco takovýho stane, napadne mě tisíc věcí, co dělat a mám o zábavu postaráno), tak nikde nikdo není, sakra.
Hm.
Tak bych třeba mohla psát, že jo.
Nebo třeba konečně pohnout s tim článkem o L Wordu.
Anebo prostě psát o něčem zajímavym, nějakym filmu nebo tak.
Ale já vim, že nakonec skončim u děsně produktivního a intelektuálního hraní Sims 3.
Poslouchám Just Jacka.
Kreslim obrázky (kolečko a pět čárek, jsem nejen krásná sympaťanda, hudební znalkyně a talentovaná spisovatelka, ale i nadaná výtvarnice!).
Piju kolu.
A leju jí na ty obrázky (omylem).
Udělala jsem generální úklid pokoje do hloubky. Takže jsem se ponořila do hloubi mých šuplíků (spousta písemek a ještě víc obalů od čokolád z doby, kdy jsem neměla koš - moc práce ujít těch několik metrů do kuchyně jenom proto, abych vyhodila obal, ne) a našla velmi zajímavé věci. Sešit z šesté třídy (psala jsem jako prase - šílený kobyly - ale narozdíl od současnýho písma to jde přečíst), trochu ohořelou tužku (nechápu, ale celkem se šikla, kreslim teď s ní moje úžasná díla, co jednou budou stát miliony) a malej obrázek od pana léčitele, kterýho si moc nepamatuju, ale myslim, že byl dobrej... Byla jsem malá, když tam mamka chodila. Ještě ve školce. Byla jsem furt nemocná a ten obrázek mi měl pomoct, úplně jsem na něj zapomněla. No, uchránil před nemocí můj šuplík, takže ho teď mám zastrčenej za pasem šortek, tak uvidim. Zatim se žádnej zázrak neděje, necítím se zdravější ani chráněnější.
Naopak mě začíná bolet hlava.
Možná se mi to mstí za ta léta v šupleti.
No, hm, sorry.
Žádné komentáře:
Okomentovat