Tenhle pátek byl akční. Nějak moc. Jsem utahaná a radši bych spala, ale nechce se mi vstávat ze židle, opouštět počítač a dokolečka naposlouchat novou písničku od Marka Ronsona. A slyšela jsem ho v tom. Teda, ne jeho zpěv (nezpívá :D), ale jeho rukopis. Timbaland by se mohl poučit. Jó, producent může mít vlastní rukopis, aniž by všechny jeho písničky zněly na jedno brdo, hehé!
Nějak se to všechno mele. Mele a smílá.
Nevim, jak se mám.
Proč jsou některý dny tak hrozně krátký a některý zase příšerně dlouhý?!
A nadpis je zase kousek Crystal Castles. Tuhle písničku můžu. Líbí se mi, jak v ní Alice řve
Deathray. Myslim, že
Deathray je u nich oblíbený slovo, v Doe Deer taky jenom řve
Deathray. Jé. :D
Myslim, že se mi líbí slovo
Deathray. :D
Asi v lidech budim špatnej dojem. Hm.
Dívala jsem se na svůj starej blog. Založila jsme ho touhle dobou před třemi lety. A ne, odkaz sem fakt dávat nebudu. Šílený žvásty. Upřímně řečeno bych sama se sebou nechtěla v tý době nic mít.
V tý době bych si taky myslela, že moje nynější já je kráva. No koukněme - obsese na laky na nehty, pořád bych očuchávala něco voňavýho, totální závislost na H&M, čumění na sitcomy, vyrovnanost s vlastním jménem (už jsem to překonala, jó), posedlost módou (ne úplná...), poslouchání elektra, boty na podpatku, krátký sukně a při pohledu do zrcadla si už neříkám "Hlavně, neblij.", ale "Máš hezký tričko z H&M, na zbytek radši nekoukej a vypadni."... Nejsem kráva, jsem gay. :D
Je až divný, jak moc se člověk může změnit za necelý tři roky. Prostě puf a najednou tu stojí někdo, komu bych se před pár lety smála.
V sedmi jsem si myslela, že v osmnácti už budu vdaná.
V mých téměř osmnácti si myslím, že vdaná nikdy nebudu, odstěhuju se do Švédska, budu psát děsně nejlepší bestsellery, naučím se švédsky a budu cestovat po světě.
Jsem zvědavá, kde budu v devětadvaceti. Doma u plotny tady v Ústi s dvěma dětma, hypotékou a manželem na krku? Prosim ne!! Jedna fuj Ústí, druhak fuj plotna, třeťak fuj děti a čtvrťak nechci hypotéku.
Člověk si libuje, jak jednou v nějakym věku nějak někde bude. Jak se mu to bude líbit. V sedmi jsme si fakt myslela, že nejspokojenější budu, až se v osmnácti vdám. Chci zpátky do doby, kdy mi bylo sedm, všechno bylo jednoduchý a jedinej problém, bylo to, že jsem ošklivě psala a dostávala jsem 1/2 z češtiny, protože jsem měla ošklivý písmenka.
Teď se to všechno nějak valí a kupi a já prostě dělám to, že zavřu oči, schovám se za dveře a bojim se je otevřít, protože vim, že jakmile to udělám, všechno se to na mě vysype. A já vim, že jednou seberu odvahu a ty dveře otevřu... všechno mě to zavalí... a já to zbaběle nacpu zpátky za dveře a pro jistotu o ně ještě opřu židli.
Jsou skoro dvě ráno. Plácám tady pitomosti.
Chce se mi psát povídka a vim i o čem. Jenže jsem moc unavená, chce se mi spát, nechce se mi otvírat Word a navíc bych to pak stejně nemohla dát nikomu přečíst (ne, že bych chtěla psát úchylárny, ale bylo by to moc osobní a moc zjevný, což samozřejmě nechci...) a pak postrádá psaní toho blábolu smysl... Ach jo, to už jsem vážně klesla tak hluboko, abych uvažovala, komu to dám přečíst, aniž bych napsala byť jenom písmenko...?? Do háje. Stejně jenom prázdně žvanim.
Nespolíhejte na mě. Jsem sobecká, myslim jenom na sebe, ráda sama sebe přesvědčím o kravině, pak tomu zarytě věřim... Mám sklony hrozně vyletět a vzápětí se sobě smát...
Nikdo mě nepřesvědčí o tom, že dětinskost a sobeckost jsou nejlepší vlasnosti. Protože pokud jste dětinští, plácáte hlouposti a vyvádíte hlouposti. No pardón, ale já prostě na Martina Solveiga trapně blbnout budu, ať se to líbí nebo ne. Budu prohlašovat, že Medvídek Pú je nejlepší postavička evr, budu milovat Alenku v Říši divů a prostě adoruju svůj děsně dětinskej pokoj a svoje děsně dětinský hrnky na čaj (kdyby náhodou někdy někdo dostal záchvat dobré vůle a chtěl mě potěšit, může mi koupit hrníček s Alenkou v Říši divů... a prosim kreslenou verzi s blond vlasama s černou mašlí a v modrých šatičkách, ne tu hranou, pf, člověk!).
Sobeckost má výhodu tu, že vás naučí na dotyčnýho nespolíhat. Protože víte, že vždycky udělá to, co se hodí jemu. Vždycky bude myslet na svoje dobro. Je to sice k nasrání, ale víte, co čekat...
Asi si znova přečtu Obraz Doriana Graye.
Asi si půjdu lehnout, jsou dvě a já jsem utahaná jako kotě.
A protože bude o víkendu lejt a protože mají moji rodiče debilní náladu a rozhodli se prudit kvůli známkám, jsem rozhodnutá - v případě, že nevypadnu někam ven do háje - tenhle víkend strávit ve společnosti první řady L Wordu, Bridget Jonesové, Obrazu Doriana Graye a tun čokolády. Protože proč? Protože si to zasloužim.
Jsem hnusnej člověk a je mi to jedno.
Jsem přesně ten typ člověka, kterýho bych před třema lety nesnášela a nechápala... Ironie.
Čim si vůbec pomůžu, když to budu furt omílat dokola?
Ničím. Nevim, na co mám blog. Stejně se téměř nepíšu, co dělám, co zrovna poslouchám nebo co se děje. Píšu sem totální sračky.
No dobrá, milý blogísku, dnes jsem šla do školy, kde bylo poslední zvonění, nepsali jsme z chemie, kterou jsem se výjimečně naučila, takže k nasrání, pak jsem jela s R. do města, kde jsme vyzvedly jejího pfítele H., pak jsme všichni šli do kfc, který jsem záhy opustila, abych pak do čtyř trávila čas s J. a jeho kamarády (dostala jsem Frisco, tak pro ne, žejo), dolítla jsem domů, pohádala jsem se s rodiči, nasedla na bus a jela do Činoheráku koukat na hru Růže pro Algernon ve společnosti R. a H., když to skončilo, prošli jsme se po městě, na chvíli se usadili v čajce a pak jsem jela domů ve společnosti oplzlých nalitých mladých mužů, před kterými jsem hrdinně ubránila svůj drahý klobouček. Vyčerpávající souvětí. Povedla se mi úroveň blogů na blog.cz? No, mám to bez pravopisných chyb, tak asi ne. :D
Řikám si, co je nudnější. Výpis toho, co jsem dělala, nebo toho, co mám momentálně v tuto noční (ranní?) hodinu v hlavě?
Je půl třetí.
No to se mám.
