Tvořivá 02

Včera mi pršelo do pokoje, poslouchala jsem k tomu Placebo, byla tma a vzniklo tohle. Zase se tam čumí z okna, měla bych si na to dávat pozor.
Jo, a je to krátký.

...

Zírala z okna na temnou noční oblohu. Po skle sjížděly dešťové kapky jedna za druhou. Déšť bušil do okenních tabulek neurvale a intenzivně, jako kdyby se snad chtěl prodrat dovnitř a spláchnout ji. Tolik toužila okno otevřít, až ji svrběly ruce.
Sáhla po kličce a stiskla ji směrem dolů. Cosi se cvaknutím povolilo a okno se otevřelo. Náhlý poryv větru ji téměř povalil, déšť okamžitě proudil v podobě obrovských kapek do pokoje. Smáčel dlažbu, parapet, starý uválený časopis i její chatrnou tělesnou schránku. Chtě nechtě se musela usmát. Její touha po dešti byla vyslyšena. Tenká košile ji neuchránila před mokrem a ona byla ráda. Naopak se přitiskla na parapet a vyklonila se z okna, seč to šlo. Světlé vlasy pomalu tmavly pod nánosem vody.
Touhu po dešti vystřídalo obrovské nutkání smát se. Ani netušila, co jí na tom všem přijde tak veselého. Natáhla před sebe ruce a nechala kapky, aby jí jemně pleskaly do dlaní. Smála se hlasitým, zvonivým smíchem.
Zablesklo se a výhrůžně zahřmělo, jako by jí snad chtělo počasí říct, že tady není pro zábavu. Přestala se smát, břicho se jí stáhlo napětím a po celém těle jí naskočila husí kůže. Zhluboka se nadechla. Odpřísáhla by, že je něco ve vzduchu. Něco voňavého, sametového… snad možná magického, ne z tohoto světa, protože tenhle svět je příliš hektický, ošklivý, šedý a nudný, než aby mohl obsahovat něco tak… takového.
Vlasy již ztratily veškerý objem. Mokře se jí připlácly na hlavu, díky čemuž jí potůčky vody stékaly na záda a do obličeje.
Zavýskla, aby ze sebe uvolnila emoce. Počasí jí odpovědělo dalším bleskem. Na okamžik si připadala jako v nějakém děsivém spojení s vyšším světem, s někým, kdo rozhoduje o všech lidských osudech. Ale to byla jen slabá chvilka, která utekla stejně rychle jako ten blesk.
Déšť pomalu ustával. Kapky se stávaly menší a méně častější. Celé její tělo zachvátila obrovská vlna smutku. Jak déšť ustupoval, melancholie nabývala. Rozplakala se. Slzy jí kanuly po už tak mokrých tvářích a padaly na úplně mokrý parapet. Musel ven, smutek musel ven.
Vzduch byl chladný, zvednul se menší vítr. Déšť již ustal, na její natažené ruce občas padla kapka ze stromu. Byl konec. Konec překvapivému střídání emocí, které vyvolávalo to něco. To něco, co bylo příliš krásné, zajímavé a magické na to, aby pocházelo z tohoto světa, aby bylo jeho každodenní součástí.
Kolem projelo auto jako připomínka reality.
Narovnala se a sklonila ruce. Opřela se o parapet, kde se slzy smísily s deštěm. Uvědomila si, že je jí zima a že je promočená na kost.
Bosé nohy stály v louži. Couvla. Mokré dlaždice klouzaly.
Zavřela okno.

Tvořivá 01

Chytla mě tvořivá ve správnou chvíli na správnym místě. Původně jsem sice slibovovala, že další zápis bude mít hloubku, ale mám potřebu tu povídku ventilovat a jiný místo nemám, nechci, nepotřebuju. Je to můj blog, tak co.
Je to krátký, nemá to jméno, je to o ničem, postrádá to smysl nebo nápad, ale je to moje a ještě jsem nedošla do stádia, kdy se za to hluboce stydim.

....

Tupě zírala na kurzor blikající na úplně prázdné stránce Wordu. Šéfův projev na zítřejší charitativní akci. Pověřil ji, aby ho napsala, zatímco on sám si odešel po druhé hodině, aby stihnul tenis se svými vlivnými přáteli. Do místnosti se už vkrádalo ospalé šero, počítač monotónně šuměl a šířil po místnosti protivné teplo. Prostředí a vlastní únava ji sváděly k tomu, aby si přitáhla štos papírů na kraji stolu k sobě, položila na ně hlavu a spala až do rána.
Oklepala se a vstala od stolu. Potřebuje se jen projít a setřást ze sebe otupělost. Bůhví proč přešla k prosklené zdi a zadívala se na vyhlídku před sebou. Zapadající slunce zabarvilo oblohu do ruda. Mrakodrapy se koupaly v jeho červeném skomírajícím světle. Celý výjev byl tak krásný, že si ani neuvědomila, že se dlaněmi opírá o sklo a dělá tak na něm otisky.
Celá scenerie by ji asi měla nutit přemýšlet. Nad ničím a přece něčím… Nad životem, kam spěje, kam chce, aby spěl… Ale nemyslela. Užívala si západ slunce nad městem a tu podivnou prázdnotu v hlavě.
„Hej? Slyšíte mě?“
Jen neochotně odtrhla oči od mrakodrapů topících se v rudé záři. Pootočila hlavu směrem k hlasu. Stál tam. Asistent. Ani nevěděla, jak se jmenuje. A už vůbec netušila, jak se dostal do místnosti. Neslyšela ho přicházet.
„Děje se něco?“ Slyšela, jak chraplavě zní její hlas. Odkašlala si.
„Jdu vám jen říct, že všichni už odcházejí. Měla byste taky, ať vás tady nezamknou.“
Usmál se.
Uvědomila si, že se stále dlaněmi opírá o skleněnou stěnu. Muselo to působit dětinsky. Nebo možná ne. Narovnala se.
„Zamykají až v deset,“ namítla. Nesnášela tyhle hromadné odchody. Společná jízda MHD. Povídat si s lidmi, kteří s vámi nemají nic společného. Snad jen tuhle nevděčnou práci.
„No, ale kdyby třeba vrátný viděl, kolik nás odchází, mohl by si myslet, že už tady nikdo není a zamknout dřív,“ řekl jí s výrazem matky, jež svému synáčkovi trpělivě vysvětluje, proč se písek nepapá.
„To nesmí.“
„Ale udělat to může.“
„Vrátný je jeden z mála lidí tady, kdo svou práci dělá opravdu poctivě. Když má zamknout v deset, tak taky zamyká v deset,“ prohlásila možná až příliš tvrdým tónem.
Zarazilo ho to.
Všimla si, že má v koutku tmavou skvrnu od kávy. A povolenou kravatu trochu nakřivo. A pocuchané vlasy.
Asistent.
Proč se ženě říká sekretářka a muži asistent? Když na večírku řeknete, že jste asistentka, najdou se jedinci, co jsou ochotní si s vámi o vaší práci povídat. Když ale na večírku řeknete, že jste sekretářka ředitele, shovívavě se na vás usmějí, jako by náplní vašeho zaměstnání bylo vařit kávu a být hloupá, a přejdou to mlčením.
Asistentka asistuje a dělá důležitou práci, sekretářka vaří kafe a spí se šéfem.
„Nemusíte se hned rozčilovat,“ napomenul ji překvapeně. „Mimochodem, pěkný výhled.“
Teď se podivila ona. Někdo, kdo má špinavou pusu od kávy, čmáranec od propisky na nose, křivou kravatu a neustále se tváří jako velevážený pan asistent, dokáže ocenit západ slunce?
Došlo jí, jak hloupě teď musí vypadat, když na něj překvapeně zírá. Naštěstí se věnoval scenerii.
„Zrovna jsem to obdivovala,“ řekla tiše smířlivým tónem a svou pozornost obrátila zpátky k výhledu.
„Všiml jsem si,“ usmál se. „Nevypadáte na to.“
„Proč myslíte?“
Pokrčil rameny.
„Hádal bych, že jste cynik.“
„Cynici nemají rádi západy slunce?“
„Ne. Cynici si z nich utahují.“
„Raději mlčte, kazíte atmosféru.“
Možná se tak trochu styděla za to, jak na ni dokáže zapadající slunce a pár mrakodrapů působit.