Minulý dny jsem trávila převážně tim, že jsem myslela na svoje nadcházející osmnáctiny. No, chtěla jsem se sejít s nejbližšíma kamarádama, někam si sednout, povídat si s nima a prostě... bejt v klidu, konečně mít aspoň trochu normální narozeniny, protože za ty roky si je zasloužim (houf příbuzenstva, co mi akorát sní dort a dvě smsky... ehem).
Nevěděla jsem místo, datum, čas, náplň...
A když jsem si to konečně jednou všechno jakž takž naplánovala a mohla přejít k tomu důležitýmu, tzn. co na sebe (jsem gay).... booom.
Tahle nechce to a to, tahle nechce to a to, tenhle nechce to a to a já nejsem Santa Claus, abych sledovala, jaký maj děti sny a pak je plnila.
Takže nic nemám, jsem neskutečně nasraná a právě teď nikoho, ale vážně nikoho nechci vidět. Asi není fér, že to píšu sem, ale neskutečně se mi tim uleví... Ne, neuleví, ale aspoň si mám komu postěžovat, že jo.
Žádné komentáře:
Okomentovat