Jsem dlouho zas nepsala, i když jsem tvrdila, že psát budu. Já ani nevim, jestli sem vůbec někdo chodí. Ale teď prostě potřebuju psát, protože prostě vždycky všechno neřešitelný řešim psaním.
Já vlastně ani nemusim psát o daný věci, stačí, když píšu. Jsem labilní. No neva.
Měla jsem se dobře, pak zas blbě, pak zas dobře, teď zas... no, divně a blbě. No neva.
Momentálně jsem posedlá Crystal Castles, staršíma řadama L Wordu (Kde byla Jenny totálně vypsychařená, psala úžasně divně, lezl mi z ní mráz po zádech...), svojí novou černou tužkou na oči a Alenkou v říši divů (nemyslim jenom tu novou verzi, co je v kinech, miluju i tu kreslenou od Dineyho z roku 1951...).
Poslední dobou mě hrozně přitahuje všechno tohle divný a tmavý a těžko vysvětlitelný. Věci, ze kterých mám neurčitej strach, divnej pocit... Právě proto asi poslouchám tu divnou, chaotickou hudbu Crystal Castles, šeptám si jejich divný texty, proto si pořád dokolečka sjíždím scény z L Wordu, kde Jenny za doprovodu vážně zneklidňující a divný hudby píše svoje divný a zneklidňující příběhy (mám soundtrack a je úplně úžasný to poslouchat a psát u toho... napadají mě divný věci, prostě vrstvim slova, něco se jeví a je to tak... zvláštní a osvobozující...), proto jsem si dneska vzala svoje roztrhlý džíny a plánuju je i na další dny (připomínají mi Crystal Castles, nevim proč...), proto koukám na Alenku a řikám si, že mojí nejoblíbenější pohádku napsal věčně zhulenej chlápek (a představuju si, že byl na tom podobně jako Jenny...), proto se mi tolik chce číst Poe a Wilde...
Stýská se mi. Neuvěřitelně se mi stýská... Jenže...
Můžu bejt dětinská a koukat na kreslenou Alenku v říši divů, můžu bejt dětinská a pít čaj z hrnku s Medvídkem Pú, můžu bejt dětinská a smát se kravinám.
V tomhle ale musim bejt rozumná. Navzdory stýskání a pocitu prázdna to nechat tak, jak to teď je. Ignorovat. Zaplácat pocit prázdna. Zaměstnávat se tisícem věcí. Nemyslet.
Who am I kidding !? Nefunguje to.
Nejúžasnější. Vokál od Sigur Rós, se kterým si pohráli Crystal Castles a udělali z toho tohle. Skvost, co musim slyšet minimálně 10× za den. Něco, co hudebně tak úžasně vystihuje mojí náladu, že mě absolutně nezajímá text...
Jsem blbá a naivní. Zapamatujme si to. Abysme mi to mohli omlátit o hlavu, až zase spadnu tvrdě na držku z mýho obláčku naivity a debility. Fakt tvrdě. Do krve.
Jsi blbá a naivní, Be, náplasti jsou v lékarničce!
Žádné komentáře:
Okomentovat