Že by?

Dnešek měl být původně neskutečně fajn. Nebyl.
Nestává se, že bych se probouzela s dobrou náladou. Dneska jo. Po dlouhý době jsem si vzala jinou bundu než svou černou houni, místo kozaček černobílý conversky a ani nevadilo, že jsem na sebe ráno zapomněla napatlat balzám na rty, protože venku nemrzlo. NEMRZLO. Žádnej sníh, žádnej hnusnej led, žádný rukavice, žádný zeboucí uši!! Kdybych to uměla, asi bych zpívala.
Pak přijdu do školy a zjistim, že máme tři hodiny chemie. Jen tak. Tři hodiny. Toho nejblbějšího předmětu. S profesorkou, kterou nemusím (velmi mírně řečeno).
Výsledek? Jsem za blbce, co je pořád mimo. Kurvadrát, jak já nesnášim, když mi někdo řiká, že jsem mimo. A taky nesnášim ten vševědoucí pohled "já tě znám". Na světě existujou jenom dva lidi, co mě znají. Jeden z nich jsem já a ještě to není napůl pravda.
Jak řekla Jenny (L Word) "No, děkuji, že jste mi dala vědět. Ale nedělejte, že mě znáte.".
Uvědomuju si, že je to ubohý a hloupost, když se zabývám tím, že mi protivná učitelka vykládá, že jsem mimo. Možná to prostě byla poslední kapka k tomu, abych se začala rozčilovat, že mi každej akorát něco vykládá o mně. Jaká jsem, co dělám špatně, co mám dělat.

Nějak poslední dobou přemýšlím o lhaní a přetvářce. Všichni tvrdí, že přesně tyhle dvě věci ze všeho nejvíc nesnáší. A právě podobný lžou nejvíc a taky se nejvíc přetvařujou. Protože každej lže a každej se přetvařuje a kdo tvrdí, že ne, tak kecá. Lidi, co jsou vždycky sví a co zásadně mluví jenom pravdu, bývávají nenáviděni, vytrženi z kolektivu, necháni napospas. Jo, jsou to přesně ti, které nikdo nikde nikdy nechce, protože všem připomínají, jak patetické životy plné lží a přetvářky vedou.
Možná jsem směšná, možná jsem naivní (to jsem), možná melu bláboly, ale vážně se nemůžu zbavit pocitu, že je to pravda.

Tenhle celej tejden byl krize. Co jsem mohla zkazit, to jsem zkazila. Doslova. Úplně všechno.
Asi to prostě bylo znamení, že když jsem nemocná, mám dřepět doma na zadku, pít čaj a čumět na L Word. A rozhodně nelízt do školy, fetovat Coldrex a všechno mrvit.

Hodlám si koupit lodičky. Buď červený, nebo modrý. Už mám i nějaký vybraný, ale potřebuju mamky názor (a peníze), protože se vždycky hodí rada někoho, kdo už několikery lodičky odnosil (narozdíl ode mě).
Teď budu dáma, joasy!

Be dlouho nenapsala. Be by ráda napsala.
Jenže je buď hystericky veselá nebo hnusně smutná. Teď jsem to druhý.
Nemůžu se zbavit pocitu, že jsem udělala v úterý jednu velkou blbost.
Potřebuju to vypsat. Vždyť už ani povídky nebo něco podobnýho mi nejde psát. To je krize.
Nemůžu to vypsat sem. Neskutečně mě to užírá.

Já prostě nevim, co mám dělat.