http://beinblack.blogspot.com/
Čau, xxx!

Pick up a penny, can somebody tell me where am i supposed to be?

Rikam si, na co mam vlastne blog. Vlastnictvi kazde veci na svete je treba si oduvodnit, protoze v opacnem pripade jeji vlastneni ztraci smysl...
Blog je pro lidi, co maji co rict. Ja nemam co rict. Ja jsem prazdna jako vyfouklej balonek. Jsem hrozne sebestredna, protivna, tvrdohlava a rozmazlena holka v brejlich s cernou obrouckou a nezajmem v obliceji. Nejsem zajimava. Nicemu nerozumim. Jakmile se neco da pochopit spatne, pochopim to spatne. Kdyz premyslim, delam obrovske objevy, ktere jsou ostatnim lidem davno znamy. Nic si nepamatuju, nic neumim, vsechno je problem. Zaroven vim vsechno nejlip, rada vyhravam a potrebuju mit posledni slovo. Jsem paranoidni. Mam obdobi, kdy jsem stastna a sama se sebou smirena, a mam obdobi, kdy je mi vazne mizerne a nemuzu se ani do zrcadla kouknout.
Jsem introvertni extrovert.
Melancholicky flegmatik.
Potrebuju blog, abych vypoustela paru.

No, kde jinde bych se mohla zatvarit otravene, imaginarne vysplhat na imaginarni drevenou bednu, imaginarne si urovnat sve imaginarni kazatelske roucho, imaginarne nasadit vyraz boziho posla a deklarovat, ze...
At si kazdej rika, co chce. Je mi jedno, jakej supermozek s tim prisel, ale vysoky kliny jsou hnus a nejhnusnejsi hnus je, kdyz se jedna o uzavreny kotnikovy boty na vysokym klinu. Jako vazne? Drahe slecny, divky a pani, vite, ze to vypada jako kopytka?
Asi je to pohodlnejsi nez normalni podpatky, ale kdyz uz dat prednost pohodli, tak radsi zadny podpatky nez tyhle kopyta, radsi podpatky nez vetsi pohodli.
Obri nerd brejle ma snad dneska uz kazdej, kdo se aspon minimalne venuje mode. Krome me. Ze zacatku se mi libily... Co to kecam, libej se mi doted, ale nechci je uz jenom proto, ze dneska je ma vazne kazdej. A to i tady v Usti (priserna dira, vetsi vesnice, bordel, protahly ksichty a urputna snaha tvarit se jako mesto). Nechci nerd brejle, protoze je nosi i takovy holky, co jsou schopny se od hlavy k pate ohaknout v New Yorkeru (ewwwwwww!!!). Krom toho nosim dioptricky, takze by to bylo bud slepe mzourani, nebo investice do dioptrickych, tzn. par tisic za obroucky a nekolik set za skla. Abych chodila po svete v brejlich za ctyri tisice, pricemz temer ty same muzete v c&a koupit za 125,-, na to fakt nemam, nehlede na to, ze nevim, co bude za rok. A ja si brejle kupuju tak, abych si byla jista, ze ani za tri roky si v nich nebudu pripadat jako magor.
Uz pul hodiny se mi chce hrozne spat, pripada mi, ze nedavam smysl a zvanim kraviny.

Umim nakupovat. Mam sestej smysl na slevy (bryle Dolce & Gabbana [furt tomu nejak nemuzu uverit :D] za pulku jsou jasnej dukaz), kdyz vidim vec, co se mi libi, nejprve si v hlave projedu svuj satnik a zhodnotim, jestli to tam bude zapadat, rychle se rozhoduju a v kabince delam klidne i akrobaticky kousky, abych zjistila, jestli mi obleceni sedi spravne tak, jak chci, protoze se opravdu, opravdu nechci pripojit k holkam, co si drepnou a tim se vsem pritomnym naskytne exkluzivni pohled na jejich poodhalene pulky, idealne jeste prerizly velice sexy snurou z tang (ewwwwwwww!!!!). Tanga netaham, ale zadek mam a vazne nepotrebuju, aby ho videl kazdej.
Bavi me radit ostatnim. Vzdycky uprimne sdelim svuj nazor a nekdy jsem tak uprimna, az jsem kriticka, na druhou stranu, i kdyz si toho malokdo vazi, jsem k nezaplaceni (skromnost nade vse), protoze vam bez skurpuli reknu, kdyz vypadate blbe.
Proto nesnasim, kdyz si s sebou vezmu radce, kritika a osobni nakupci v jednom a dotycnej pak hyri vykriky jako "Tobe slusi vsechno", "Dobry" nebo idealne "Nevim, podivej se do zrcadla".

A vite, co jeste nesnasim? Kdyz mate neco zazityho, proste nejakej takovej rad, co se opakuje kazdy vsedni den. Jako spolecny odchod ze skoly s nejlepsi kamaradkou. Uz od prvaku. A pak si pritanci, nehodlam mluvit sproste, nejakej pakos a ocekava, ze vsechno bude tak, jak on napiska, navzdory tomu, ze ja a ona mame veledulezity plany, co byly domluveny den predem, nikoliv hodinu predem (ze, pakosi).
Takze, drahy pakosi, az zase budes planovat a chtit bejt s R. osamote, nekam ji pozvi a rozhodne necekej, ze jak si pisknes, ona pribehne a ja pujdu do centra kanalama nebo lusknu prstama a na tu pulhodinku uplne zmizim ze sveta, abys ty s ni mohl jet do mesta sam, stat tam na zastavce s ni sam a pak hned odjet domu.
Pokud jsi mel neco naplanovanyho, mel jsi to rict, ja bych se mozna i uklidila, pro R. cokoliv. A ten protahlej ksicht a nasledny nastvani a ublizenost sis mohl klidne nechat, nejsme kurva ve skolce a navic to zajima akorat tak R. a ty je to pak zbytecne lito.
Argh, taky tak neradi vidite, kdyz se lidi, na kterych vam zalezi, zahazuji s takovyma... nesympatickymi lidmi?
Nevim, nevim, nemam ho rada, nelibi se mi (tentokrat nemyslim vzhled, myslim tim, ze ma v sobe neco, co se mi nelibi, tezko se to vysvetluje), dokaze se chovat uplne blibne, ze bych mu vrazila i ja, takovej nekonfliktni clovek (:D), a je mi jasny, ze bych to nemela probirat tady, je to delikatni situace, ale me to proste tak hrozne stve, ze to potrebuju ze sebe dostat, abych mu treba jednoho krasneho dne neurvala hlavu od tela a nekopla ji pod stul.
Ale ona ho ma rada a ja mam rada ji, takze zatnu zuby a budu to respektovat.
I kdyz po tom, co ze me udelal vterku, krovi, zavazi, kybl cihel, stin R., pritez, vlezlou blbku, zaclanejici kravu a haticku, ze sebe asi ani ten falesnej usmev nevydoluju.
Protoze ja jsem normalne jela s kamaradkou ze skoly do mesta (jako kazdej den) zaplatit bryle (bez sebe nadsenim). To, ze se vetrel k nam, jsem jakz takz skousla, ale to jeho nasledovny chovani a uraznost (!!!!), ze ja jsem byla ta navic... To jako ne.
Ja si musim zvyknout na nej a on na me. A ja narozdil od nej nebudu delat detinsky kina a urazet se, ja si uvolnim paru tady na blogu a az ho priste uvidim, pozdravim, vzpomenu si, jak jsem si tady pekne postezovala a vsechny sarkasmy si necham pro sebe.
Pochybuju, ze si tohle kdy precte, ono by bylo lip, kdyby ne, ale...
... Jestli si to prectes, tak ti asi uz konecne bude jasny, ze mam s tebou problem a dle tvyho chovani (a tim myslim nejen situaci ze ctvrtka) soudim, ze ty mas problem se mnou. Pokud mas zajem to vyresit, uplne bude stacit, kdyz budes ve svete R., protoze ji to dela stastnou, a nebudes zasahovat do myho sveta. Je se o R. s tebou klidne podelim, ale, pardon, ted budu asi znit jako majetnickej rozmazlenej fracek, furt plati to, ze ja se delim s tebou, ne ty se mnou, takze pokud nekdo neni nekde vitanej, jsi to ty a ne ja a myslim, ze je to jenom fer, vzhledem k tomu, ze se ti R. povedlo za tech par mesicu, co ji znas, ublizit tolikrat, ze bys zaslouzil po tlame. Az to vsechno odcinis a dokazes, ze umis bejt hodnej kluk, tak pak teprv ucouvnu. (Jsem bohyne pomsty. :D)
A kdyz uz jsme u toho, nelez mi laskave na blog, diiiiky.

Jdu spat. Napruzena. Protoze me to pokazdy nastve, jakmile si na toho pakose vzpomenu.

I don’t hate people. I just feel better when they aren’t around.

Total Eclipse.
Mechanický pomeranč.
Prokletí básníci.
Poe.
Tmavě šedej lak na nehtech.
Černý kalhoty.
Černej cardigan.
Černý boots.
Černá tužka na oči.
Temně šedý stíny.
Černý obroučky brýlí.
Černá tužka na oči.
Portishead.
The XX.
Černá taška do školy.
Nejvíc píšu černym centropenem.
Mám referát na deprese.
Bojim se Beth Gibbons.
A taky tohle.

Depka? 
Vůbec ne!
Já jsem takhle... šťastná. Baví mě to.
Nemám na nic čas, nemám čas, jsem jako bílý králík z Alenky v Říší divů. Jsem tady a mám být tam.
Miluju podzim. Těšim se, až bude padat barevný listí ze stromů... To se pak na všechno vykašlu, vezmu svýho rozfláklýho Broučka a půjdu ven. A budu se procházet, budu se brodit listím, budu poslouchat Portishead a budu tak hrozně šťastná, že budu ráda, když neprasknu.
Tohle je to nejkrásnější.
Nikdy jsem si nemyslela, že by mě mohly bavit básničky. Baví... 
Ale v životě bych žádnou nedokázala napsat... a i kdyby jo, neměla by hlavu ani patu.

Beth Gibbons je nádherná, když prožívá hudbu, co zpívá. Je krásná. Ale když otevře oči, bojim se jí.

So don't you stop, being a man
Just take a little look
From our side when you can
Show a little tenderness
No matter if you cry...

P.S. Zabil jsem ti psa

Predem se omlouvam, ze tento post bude vyslan do sveta bez hacku a carek. Ja za to nemuzu, na iPad jeste nebyla vynalezena ceska klavesnice. *vycitavy, ublizeny pohled*
Doufam, ze Apple nejakou planuje, ted se mi stava, ze i na normalnim PC prestavam psat hacky a carky a pak tvorim naprosto hybridni slova.

Dlouho jsem se neozvala, tak se ozyvam ted. Nalakovala jsem si nehty, a tak si vetram, abych se v noci nezfetla vypary z laku a odlakovace. Jsou sedy. Ty nehty. A predtim byly krvave rudy. A osklive opryskany, fuj.
Uz jsou to snad ctyri roky (pet?), co jsem naposledy vysla ven bez nalakovanych nehtu... No, podle toho taky vypadaj, ze...

No, hm, tak co delam.
Chodim do skoly, cela nadsena, fakt.
Letos me vazne bavi zsv, bereme psychologii a uz jsem si zabrala referat na deprese. <3
A v literature jsme brali Proklete basniky.
Pri te prilezitosti jsem konecne zkoukla film Total Eclipse. Je skvelej. :)
Konecne jsem se zaregistrovala do knihovny.
Rozecitam si porad novy a novy knizky a nemam cas je docitat. Mam jich doma 20 a stydim se za to, ze je nectu. Nebo jako ctu, ale ne tolik, jak bych chtela.
No, momentalne ctu Mechanicky pomeranc. V pocitaci mam ten film uz par let, ale jeste jsem se k tomu nejak nedostala (jaksi z nej mam trochu strach...). Tak mi to treba neda a konecne se na nej podivam.
Mam pocit, ze na nic nemam cas, protoze se furt neco deje. Pisemka z tohohle, zkouseni z tohohle... V utery jsem byla s mamkou v divadle na Zenitbe. Je to aww a fakt vtipny, coz mi pripomina, ze jsem si to vlastne chtela sehnat... Grh. Shanim si novy brejle, byl to porod, ale mam vybrano, napul zaplaceno a bud zejtra, nebo v pondeli si pro ne jdu. Fotku kdyztak pak mrsknu na tumblr, tam taky kurna nic nepridavam. :/
Nebo sem. Nebo oboji.
Tyjo, doufam, ze se na blogu aspon tenhle "zapis" objevi, kdyz se s tim tady seru misto spani.

Normalne hodlam o vikendu lehnout, dat na sebe deku, pustit si klidnou hudbu typu The XX, cist si a vstat az v pondeli rano. Ja fakt nikam nejdu, netahejte me nikam! Jsem utahana jak taznej kun, mozek mi zacina povazlive kasovatet a nemam na nic cas, kurva.
Mluvim sproste. Hrozny.
Jinak pristi tejden se zacina krasne malovat, uz mam pisemku ze slovicek z nemciny, mluvnicky opakovani na prisudek z cestiny (prdel je, ze tomu nerozumim, neumim to a nemam se to z ceho ucit, ja se mam), v pondeli mi zacina kurz nemciny (slecna se rozhodla maturovat z nemciny... protoze ji nic jinyho nezbyva), v utery uz mam dohodnuty Frisco s kamosem a jsem si jista, ze i dalsi dny se povazlive zaplnej casem.
Hrozne jsem pres prazdniny zlenivela, zvykla jsem si na svoje nejmilejsi nicnedelani, velmi produktivni cteni starych Filteru, civeni na silne intelektualni filmy a pravidelne obr davky serialu... Tve, ja snad naposledy Will & Grace videla o prazkach, no to je situace...
Zkratka a dobre, ten skok z linyho niceho do vysoce aktivniho vseho je nejak moc rychlej a nenadalej... A ja civim jak suva z nudli, jak se mi plnej dny vsim moznym.

Mam novej svetr, novy boty a novy tilko. Aspon, ze mam to uzasny, uzasny nakupovani peknejch veci! Cloveka tak pekne potesi, kdyz si k sobe privine uplne novy cerny kozeny boots... Hned je ten svet takovej peknejsi. :D
Moje garderoba se povazlive zacina zaplnovat cernou barvou... az moc. Ale tyjo, cerna se hodi ke vsemu, je pekna, vypadam v ni pekne blede (:D) a kdyz si vezmu k ni neco barevnyho, vynikne to o to vic... Tak co jako.

Mam desky s Medvidkem Pu. A jeste se mi nikdo nesmal.
Mam hodinky s Medvidkem Pu a uz se mi smaly dve hrozne dospely ctrnactky v buse. Hlavne, ze mate podpatky, ty kravy vymatlany, furt jsem vypadala lip nez vy, oranzovy drzky!!!! (tato veta prave uvolnila autorcin pretlak, nebyla urcena nikomu z jejich ctenaru v pripade, ze to nejsou dve slecinky z Usti, co si mysli, ze kdyz maj boty od Tamanu na vysokym podpatku a makeup o par odstinu tmavsi nez jejich plet, ze jsou snad zajimavy, krasny ci nedejboze pritazlivy)

A na zaver...
MODNI OKENKO:
Puncochace do otevrenych bot - ANO. Ale POUZE V PRIPADE, ze jsou to botky na vyssim podpatku a ty puncochace NEJSOU telovy. Protoze silonky v otevrenych botech jsou HNUS.
Leginy, stejne jako puncochace, neplni funkci klasickych kalhot. Je mi jedno, ze tamhleta ceska modni bloggerka taky nosi leginy s trickem kamsi po pas, jakmile proste top konci vys jak pod zadkem, je to HUMAC, NEVKUS a budu na vas delat hlasite EWWW!
O leginach, co vypadaji jako z kuze, se snad ani nebudu zminovat, kolekce h&m na podzim/zimu je jich plna. A i kdyz h&m miluju snad nejvic na svete, tohle je proste ble a clovek v tom vypada, jak kdyby snad miril na sadomaso hratky.
Jo, a jeggins jsou mozna pohodlny (rozhodne tak vypadaji, vsichni to o nich tvrdi, ja sama zadny nemam, nejak jsem tomu nepropadla, stejne jako nude barvy jdou nejak mimo me - i kdyz nude mam jedno tilko), ale vzdycky mi prislo, ze se maji tvarit jako dziny, zatimco si jejich nositelka uziva pohodli, ktereho by v klasickych dzinach nikdy nedosahla... No, tak si snad k tem slavnym jeggins koupim tricko, co mi spolehlive zakryje tu hnusnou gumu, ne? Jako nic proti, noste si je, furt lepsi nez jakobykozeny leginy, ale, tyjo, celej svet nemusi vedet, ze to, co zrovna mate na sobe, se jako dziny jenom tvari a na tele vam to pridrzuje takova pekna guma jako u teplaku. Dlouhy tricko! Dlouhy tricko!
Tak jsem to pekne zkritizovala a muzu v klidu spat... Nejakych sest hodin spanku, no ja se mam...

James Brown is dead.

Z mých původně zpackaných narozenin k ničemu se staly nejlepší narozeniny evr, prostě jo.
Několik obrovských překvápek, všechny pozitivní, no awww prostě.

Nějak jsem neměla nejmenší chuť blogovat.. Nebo měla jsem, akorát když jsem byla na iPadu, na kterym blogger bůhvíproč nefunguje. A když jsem zjistila, že můžu posílat příspěvky přes mail a zařídila si to, nechtělo se mi blogovat už vůbec. Chňa.

Nějak se mi nechce najet na školní režim. To vstávání, zařizování věcí (proč dělat věci jednoduše, když to jde složitě, že...), neustálý sledování nějakejch všelijakejch suplů a akcí, zoufale nezajímavý třídní dramata (nůdá), učení, namáhavý předstírání učení, stresování, taháky, ranní autobusy (eww!), písemky, zkoušení, projekty, prezentace, prošprtaný neděle, kapesný v prdeli za autobus, věčně nepíšící propisky (klasicky když to nejmíň potřebuju) a ta ohromná kupa lidí, co se tvářej, jako by sežrali Šalamounovo hovno, ačkoliv vědí úplný NIC a půlka z nich si myslí, že Bedřich Smetana byl spisovatel.
Jak moc je znát, že Ústí nesnášim a jsem celá divá nastěhovat se někam jinam? Samozřejmě, že ne leckam, jsem vybíravá. Třeba na vesnici... haha. To by mě bavilo tak den. 
Velký město, ideálně Stockholm, to je prostě místo, co mě volá křestním jménem. Vábivě, vemlouvavě, láká mě k sobě, mává mi před nosem velkou čokoládou a poukazem do h&m, smyslně na mě pomrkává a usmívá se záhadným úsměvem plným příslibů...
Jestli se někdy v životě přestahuju do Stockholmu, budu ten nejmilejší, nejhodnější a nejpříjemnější člověk na světě (budu Švédka!). Budu páchat jenom dobré skutky a zasvětím svůj život městu (budu pracovat jako uklízecí městská služba, inteligenčně na to mám).

Mám hroznou tendenci neustále žvanit o Švédsku, Švédech, švédštině a o všem švédskym. Objednala jsem si pouzdro na iPad. A hádejte, čí design to je? Švédskej. 

Rozhodla jsem se, že svýmu chaotickýmu nezajímavýmu životu dám řád, tudíž si teď všechno zapisuju, organizuju a pořádám do seznamů. Můj pokoj je organizovanější a uklizenější (= krámy z polic jsem naházela do krabice a už je vidět židle a postel, protože jsem pověsila oblečení do skříně). Vytáhla jsem díář, na kterej jsem zhruba pět měsíců nešáhla. Hodlám se zapsat do kurzů angličtiny a udělat si mezinárodní zkoušku, která je na úrovni maturity. Všechno budu dělat na čas a ne hodinu před odevzdáním. Omezim taháky a dám prostor učení. 
Protože teď jde o hodně, teď jde o udělání maturity a dostání se na vejšku... Buď žurnalistika, nebo pajďák.
Ve čtvrťáku je pozdě soustředit se na tyhle věci, musim už teď. A když už nic jinýho, chci si dokázat, že já na to mám a že to zvládnu, i když vypadám jako idiot, 90% času nevim, co se děje, a moje paměť je tak žalostná, že by jeden řekl, že už deset let hulim trávu.

Tenhle přístup mi vydrží tak do konce tohohle tejdne, já se znám.
Protože jsem nenapravitelnej flákač, snílek, bordelář a lemra.
A občas si říkám, jestli by mi na učňáku nebylo líp.

There's ghost in me who wants to say I'm sorry. It doesn't mean I'm sorry.

Asi jsem cynik, obrázek, kterej mě má chránit před nemocema (mluvila jsem o něm ve starším postu), nyní slouží jako záložka do Deníku Bridget Jones.

Uvažuju, že si zrušim profil na FB. Ptám se sama sebe, na co ho mám. Jo, asi by mě mělo zajímat, že Anička Anýýýýsek Novákůůů se dala po čtvrtý zase dohromady s Pepou Namakanym Doležalem a na potvrzení jejich hluboký, nekonečný lásky mi přímo do ksichtu naservírujou padesát téměř identických fotek, kterak se navzájem olizujou někde venku na trávě. Dál by mě asi mělo zajímat, že Danča Ujetá ッ byla včera na šílený kalbě, dneska vstala ve čtyři odpoledne a je jí šíííííleně blbě, vole XDDDDDDDDDDD, že Peťánek Králíků měl k obědu rybu a že Zuzanka KůlHolčina Zímová jde odpoledne ven s těma svejma zlatama :-**************************. No, kupodivu je mi to úplně u prdele. Kdybych měla vyházet ze svých "přátel" všechny, co mě nazajímají, zbylo by mi tam snad pět, šest lidí.
A mně je jasný, že Haničku Honzíka Němečkovou nezajímaj hlášky z Will & Grace, že jsem na tumblr, Dan Le Sac vs Scroobius Pip a děsně chytrý citace něčeho, co jsem kde četla, zaslechla, viděla nebo řekla. Tak si řikám, proč si dělat násilí.
Na to, abych se pochlubila, co zrovna dělám, mám Twitter, na další podobný Tumblr, na vykecávání Blogger... Tak na co FB?
A přestaňte mě laskavě srát s článkama, že FB není bezpečnej. No není, když si půlka lidí nenastaví soukromí a pak jim každej může čumět na zeď i na fotky. A když téměř každej používá úplně zbytečný aplikace o ničem, co taky soukromí narušujou... ale oni vám to tam napíšou, ne že ne. Oni napíšou, že budou mít přístup ke všemu, jenže to vyžaduje čtení a to je asi moc práce...

Čtu Hořké zrání Adriana Molea, ale nic mi to nepřináší, protože mám moc mizernou náladu. Čtu Lady Fuckingham a obdivuju Wildea.
Viděla jsem Knocked Up a celej film přemejšlela nad tim, že Ben si žil svůj veselej nezávaznej život, pak mu do cesty přišla hezká holka, co s nim omylem otěhotněla, rozhodla si to nechat a hned po něm aktivně začala požadovat, aby vyzrál, dospěl, našel si práci, přestal dělat tohle a začal dělat tohle... Prostě aby popřel všechno, čím do tý doby byl. Špatný. Ale vtipy fajn.
"I don't fucking like hospitals."
"I know but Jonah, this is beautiful. I just think you need to relax and embrace beauty of another life joining our gang. We're having a baby. We are having a baby!"
"I'm not having shit besides fucking panic attack. There's probably fucking room back there full of dead bodies. You guys wanna be here when it rolls out and fucking coughs malaria into our face?!"
A taky jsem viděla film Adam. Jednoduchej příběh o tom, jak kluk potká holku. S tim rozdílem, že kluk má Aspergerův syndrom. Krásný. :)

Neskutečně mě baví Tumblr.
A je mi smutno. Moc smutno.
A nemám nikoho, kdo by mě vyslechl. Koho by to zajímalo.
A stejská se mi. A ptám se sama sebe, jestli se tomu člověku, po kterym se mi stejská, po mně stejská taky nebo je rád, že má konečně klid.

Quckie.

Jsem na tumblr.

Ale blogu zůstanu věrná. :)

No disrespect, but we left a lot of people upset.

Minulý dny jsem trávila převážně tim, že jsem myslela na svoje nadcházející osmnáctiny. No, chtěla jsem se sejít s nejbližšíma kamarádama, někam si sednout, povídat si s nima a prostě... bejt v klidu, konečně mít aspoň trochu normální narozeniny, protože za ty roky si je zasloužim (houf příbuzenstva, co mi akorát sní dort a dvě smsky... ehem).

Nevěděla jsem místo, datum, čas, náplň...

A když jsem si to konečně jednou všechno jakž takž naplánovala a mohla přejít k tomu důležitýmu, tzn. co na sebe (jsem gay).... booom.

Tahle nechce to a to, tahle nechce to a to, tenhle nechce to a to a já nejsem Santa Claus, abych sledovala, jaký maj děti sny a pak je plnila. 

Takže nic nemám, jsem neskutečně nasraná a právě teď nikoho, ale vážně nikoho nechci vidět. Asi není fér, že to píšu sem, ale neskutečně se mi tim uleví... Ne, neuleví, ale aspoň si mám komu postěžovat, že jo.

I really want you to stay, but I know you have to go, have to go again

Furt se nic neděje.

Možná bych měla změnit záložku "Be žije" na "Be přežívá", ale nechce se mi.
Je zvláštní, že když chci, aby byl klid, tak mi píše tisíc lidí všude. A když se nudim a nějaký vytržení bych uvítala (protože jakmile se něco takovýho stane, napadne mě tisíc věcí, co dělat a mám o zábavu postaráno), tak nikde nikdo není, sakra.
Hm.

Tak bych třeba mohla psát, že jo.
Nebo třeba konečně pohnout s tim článkem o L Wordu.
Anebo prostě psát o něčem zajímavym, nějakym filmu nebo tak.
Ale já vim, že nakonec skončim u děsně produktivního a intelektuálního hraní Sims 3.
Poslouchám Just Jacka.
Kreslim obrázky (kolečko a pět čárek, jsem nejen krásná sympaťanda, hudební znalkyně a talentovaná spisovatelka, ale i nadaná výtvarnice!).
Piju kolu.
A leju jí na ty obrázky (omylem).

Udělala jsem generální úklid pokoje do hloubky. Takže jsem se ponořila do hloubi mých šuplíků (spousta písemek a ještě víc obalů od čokolád z doby, kdy jsem neměla koš - moc práce ujít těch několik metrů do kuchyně jenom proto, abych vyhodila obal, ne) a našla velmi zajímavé věci. Sešit z šesté třídy (psala jsem jako prase - šílený kobyly - ale narozdíl od současnýho písma to jde přečíst), trochu ohořelou tužku (nechápu, ale celkem se šikla, kreslim teď s ní moje úžasná díla, co jednou budou stát miliony) a malej obrázek od pana léčitele, kterýho si moc nepamatuju, ale myslim, že byl dobrej... Byla jsem malá, když tam mamka chodila. Ještě ve školce. Byla jsem furt nemocná a ten obrázek mi měl pomoct, úplně jsem na něj zapomněla. No, uchránil před nemocí můj šuplík, takže ho teď mám zastrčenej za pasem šortek, tak uvidim. Zatim se žádnej zázrak neděje, necítím se zdravější ani chráněnější.
Naopak mě začíná bolet hlava.
Možná se mi to mstí za ta léta v šupleti.
No, hm, sorry.

Don't know yet if I'm glad I came

45,5 kilo, nevimkolik loků Metaxy a flaška Frisca odpoledne, cigarety nevedu a kalorie počítat neumim.
Kdo poznal Brdiget Jones?
Čtu to už potřetí.

A pak taky čtu tohle.
A poslouchám Just Jack - Writer's Block. Protože já přesně tohle mám, tenhle blok. A ta písnička sice textově úplně neodpovídá (fakt nejedu v marihuaně a tak), ale hudebně (a klipově) tak nějak jo.



A i když teď většinu dní blbnu na 3Oh!3, čtu vtipný blbosti a dívám se na vtipný blbosti... nějak mě teď přepadl smutek.
Neměla bych si v tom máchat čumák, měla bych si říct, že mám prázdniny, v podstatě nic nemusim... Měla bych si jít znova loknout Metaxy, pak si nalít kolu, pustit si Will & Grace, zahrabat se pod peřinu a koukat, dokud se nebudu smát jak šílená.
Ale nějak prostě na to nemám chuť a nechci si takhle dokonalej sitcom zprotivit.

V posledních pěti dnech, co jsem nic nenapsala, se ani nic nedělo. Pokud se nepočítá občasná návštěva města ve společnosti nejlepší kamarádky. No, dneska velká změna, když kamarádka odjela na brigádu, srazila jsem se s kámošem a udělala ze sebe většího idiota než obvykle, ale nevadí, já už jsem si zvykla.

A víte co? Já zase píšu. No, to není divný. Ale divný je, že mám inspiraci. Že píšu a nezdá se mi to úplně blbý. Ale nechci o tom moc čárat, abych to nezakřikla. Uvidim, jak se to vyvine, třeba sem kus hodim, začíná to bejt docela dlouhý (čtyři stránky, ehm, to není dlouhý, ale furt je to delší než ty moje půlstránkový počiny z posledních dvou let). Mám ze sebe radost.
Inspirace? L Word, Just Jack, The XX, soundtracky ze Shreka, soundtrack k druhý řadě L Wordu, skořicová svíčka a Wild World nazpívaný Sidem z první season Skins.
Když jsem poslouchala ten soundtrack k druhý řadě l Wordu po druhý za sebou, vrazila do mýho pokoje mamka s tim, že pokud to do dvou minut nevypnu, okamžitě se oběsí.
Celkem to vystihla.