My ego is killing me

• Přidala jsem novou a úplně první stránku. Jééé! Kupodivu se tam vykecávám o sobě, víte co, abych se představila. :D
• Dneska jsem po dlouhý době (snad měsíc a půl) měla na nohou podpatky. Člověk si hrozně rychle odvykne, že jo? Ale je fajn pocit zase si klapat po chodníku a připadat si vysoká. 
• Jsem nejšikovnější a stáhla jsem si Trojskýho koně. No, kdo je lepší než já? Takže věnuju večer, kdy jsem se chtěla dívat na šestou řadu Desperate Housewives a jíst k tomu čokoládu, montování PC. Ale jim k tomu čokoládu. 
• Zjistila jsem, že mě tenhle blog neskutečně baví a že vypadá přesně tak, jak má osobní blog podle mě vypadat. Spousta hrozně zajímavýho infa o osobě, co není zajímavá a kterou s největší pravděpodobností ani nepotkáte. A když jo, tak to stejně nebudete vědět. Možná bych sem mohla čas od času hodit víc fotek, ale protože fotim hlavně mobilem, nemaj moc dobrou kvalitu... Ale tak co už, je to můj blog a hotovo. :D
• Poslouchám Robyn a 3Oh!3.
• A jestli se ten počítač vzpamatuje ještě v tomhle století, tak si pustim Skins. Jo!

I've heard Robyns can fly

Robyn vydala novou desku s názvem Body Talk Pt. 1, brzy bude následovat Body Talk Pt. 2, a mě zachvátila úplně stejná mánie, jakou jsem měla před třemi lety, když vyšla její deska Robyn.

No, a co by taky ne, že jo. Kdysi dávno to byla jakási švédská hvězdička, s hudbou začala někdy v 16 letech. Jenže celkem nedávno si řekla dost, založila vlastní label a vznikla právě deska Robyn. Vzhledem k tomu, že teď už je známá celosvětově (vaše smůla, jestli jste o ní neslyšeli) a že je její hudba o hodně lepší, to všechno vyšlo přesně tak, jak mělo.

Toliko k příběhu kterak se z neznámý popový holky stala elektropopová královna, který nějaká Lady Gaga a její kopie, co se poslední dobou všude rodí, můžou akorát tak poníženě umejt záchodový prkýnko.

Ona v sobě prostě něco má a to něco dává do svojí hudby. Dokáže bejt kousavá, dojemná, vtipná, smutná i ironická a pořád je to ona. Její texty jsou prostě perfektní, dokážou pobavit, zvednout náladu, metaforicky vyjádřit vaše pocity, když vám došla slova, ale i dojmout a vykoupat vás ve vašem vlastním skutku.

Je ze Švédska, zvláštně se oblíká, spolupracuje s Röyksopp, na nic si nehraje a rozhodně nepotřebuje nosit oblečení, co víc odkrývá, než zakrývá, aby zaujala.

"I'm so very hot that when I rob your mansion, you ain't call the cops, you call the fire station. "

Tvořivá 02

Včera mi pršelo do pokoje, poslouchala jsem k tomu Placebo, byla tma a vzniklo tohle. Zase se tam čumí z okna, měla bych si na to dávat pozor.
Jo, a je to krátký.

...

Zírala z okna na temnou noční oblohu. Po skle sjížděly dešťové kapky jedna za druhou. Déšť bušil do okenních tabulek neurvale a intenzivně, jako kdyby se snad chtěl prodrat dovnitř a spláchnout ji. Tolik toužila okno otevřít, až ji svrběly ruce.
Sáhla po kličce a stiskla ji směrem dolů. Cosi se cvaknutím povolilo a okno se otevřelo. Náhlý poryv větru ji téměř povalil, déšť okamžitě proudil v podobě obrovských kapek do pokoje. Smáčel dlažbu, parapet, starý uválený časopis i její chatrnou tělesnou schránku. Chtě nechtě se musela usmát. Její touha po dešti byla vyslyšena. Tenká košile ji neuchránila před mokrem a ona byla ráda. Naopak se přitiskla na parapet a vyklonila se z okna, seč to šlo. Světlé vlasy pomalu tmavly pod nánosem vody.
Touhu po dešti vystřídalo obrovské nutkání smát se. Ani netušila, co jí na tom všem přijde tak veselého. Natáhla před sebe ruce a nechala kapky, aby jí jemně pleskaly do dlaní. Smála se hlasitým, zvonivým smíchem.
Zablesklo se a výhrůžně zahřmělo, jako by jí snad chtělo počasí říct, že tady není pro zábavu. Přestala se smát, břicho se jí stáhlo napětím a po celém těle jí naskočila husí kůže. Zhluboka se nadechla. Odpřísáhla by, že je něco ve vzduchu. Něco voňavého, sametového… snad možná magického, ne z tohoto světa, protože tenhle svět je příliš hektický, ošklivý, šedý a nudný, než aby mohl obsahovat něco tak… takového.
Vlasy již ztratily veškerý objem. Mokře se jí připlácly na hlavu, díky čemuž jí potůčky vody stékaly na záda a do obličeje.
Zavýskla, aby ze sebe uvolnila emoce. Počasí jí odpovědělo dalším bleskem. Na okamžik si připadala jako v nějakém děsivém spojení s vyšším světem, s někým, kdo rozhoduje o všech lidských osudech. Ale to byla jen slabá chvilka, která utekla stejně rychle jako ten blesk.
Déšť pomalu ustával. Kapky se stávaly menší a méně častější. Celé její tělo zachvátila obrovská vlna smutku. Jak déšť ustupoval, melancholie nabývala. Rozplakala se. Slzy jí kanuly po už tak mokrých tvářích a padaly na úplně mokrý parapet. Musel ven, smutek musel ven.
Vzduch byl chladný, zvednul se menší vítr. Déšť již ustal, na její natažené ruce občas padla kapka ze stromu. Byl konec. Konec překvapivému střídání emocí, které vyvolávalo to něco. To něco, co bylo příliš krásné, zajímavé a magické na to, aby pocházelo z tohoto světa, aby bylo jeho každodenní součástí.
Kolem projelo auto jako připomínka reality.
Narovnala se a sklonila ruce. Opřela se o parapet, kde se slzy smísily s deštěm. Uvědomila si, že je jí zima a že je promočená na kost.
Bosé nohy stály v louži. Couvla. Mokré dlaždice klouzaly.
Zavřela okno.

I don't know where to start, I don't know when to stop.

Lidi se často zabývají tím, co je smyslem života.
Už od pradávna nad tím bádají.
Někteří zasvětí život hledání jeho smyslu.

No, já vim, že smyslem mýho života je pokurvit, co nejvíc věcí to jde.
No, a jak jsem v tom dobrá!

Am I that little girl in your eye?

Chroupám Chocapic, piju Coca Colu Zero (nejlepší ze všech) a cpu se bílou čokoládou s nápisem "V případě nouze", protože já momentálně nouzi prožívám.
Venku je vedro a nechci tam jít, doma se nedá absolutně nic dělat, protože rodiče momentálně nechodí do práce a mám je furt za zadkem. Všichni všude jsou, něco dělají, baví se a já doma civim na Big Bang Theory, Desperate Housewives a Futuramu.
Krize se pozná tak, že když se jdu vykoupat, uvažuju, jestli má vůbec cenu mejt si vlasy.
Nebo taky tak, že když jsem šla v pátek odpoledne s Ráďou ven, namalovala jsem se a mám to (v podstatně rozmazanější verzi) na očích doteď, protože prostě není důvod do odličovat.
Jsem prostě hnusná, no. Partie k pohledání. Kdo mě chce?

Nikdo, protože sem nikdo nechodí, Google Analytics mi to prásknul a dobře mi tak, když jsem za celej červen napsala jeden článek.

Dovolená mě čeká jen jedna a to v srpnu k moři v Německu na týden a zase s rodinou, takže nic, na co bych se mohla těšit.

No, taky bych mohla třeba přestat fňukat, žrát sladký (moje tělo na pohyb není stavěný, Itálii jsem prakticky strávila jen na nohách, jak jsem lezla po kopcích, a už mi padaj všechny kalhoty, co mám), zvednout zadek a něco dělat. No, napadá mě pár věcí, ale jedna je blbější než druhá, nehledě k tomu, že některý z nich jsou dost adrenalinový spíš na psychiku než na tělo. Myslim, že plácám blbosti.

Asi tohle prázdný blábolení skončim, beztak mi akorát žere můj děsně drahocennej čas. -.-
Ne, vážně.
Jdu si pustit Alenku v Říši divů (jo, tu kreslenou verzi od Disneyho pro malý děti z roku 1951), cpát se sladkym, zapíjet do sladkym a doufat, že něco přijde a vytrhne mě z tohohle prázdnýho dřepění na prdeli. Protože jestli nepřijde, tak začnu bejt akční sama za sebe a když se stane něco podobnýho, tak to vždycky dopadá tak, že já si nabiju držku a ostatní tančej "Told you so" taneček.

What's the use, you're in my blood, you are the drug I can't give up, you be the needle I'll be the vein, drive it through and I can't complain

Prázdniny jsou v plném proudu. Hm.
Týden na Zakynthosu. Pár dní doma, v nich jsem se stihla setkat s R. a L. (setkání po roce, jsme ostudy :D), pak jsem si to s rodiči zamířila na 2 týdny do Alp v Itálii.
Mluvilo se tam německy.
Na mojí němčině to nezanechalo ani stopu. Pořád nic neumim.

Dovolená s našima byla horor. Moje chatrná psychika se z toho stále vzpamatovává. Nebyla jsem ani chvilku sama, ale pořád jsem si připadala osamělá.
Došlo mi několik věcí.

A pořád jsem poslouchala The XX, Marinu and the Diamonds, I blame Coco a White Lies.
Jo, a taky Uffie a všechny tři Ed Banger kompilace, co mám.

Všechno se ve mně pere a motá.

Zjistila jsem, že mám divný vidění. Když normální člověk kouká na nějakou věc, nejprve se na ni zaměří jako na celek a pak na detaily. Já to mám naopak. Nejdřív vidím okno a potom dům. Není to divný? Ale prý je to v pořádku. Teda, úplně ne, ale stejně s tím nic nenadělám. Občas mám pocit, že mi dělá problémy koukat na věc jako na celek.
Grh, do háje s mojí melancholickou, pitomou a zmatenou náladou!!

V Itálii jsem chytla krásnou rýmu, který se zbavuju doteď. Jeden den (asi jsem měla i teplotu, ale to nevím, neměli jsme s sebou teploměr) jsem jenom ležela v posteli, střídavě si četla a střídavě spala...
Nevim, proč to sem píšu, protože jsem zapomněla, k čemu se chci dostat.
Jo! No, pořád mám živý sny. Ale neskutečně. Probudim se a nevim, kde jsem, proč jsem a co dělám. Nevim, jak jsem se dostala do postele a proč mám na sobě tohle a ne tamto. A ať mi pak někdo vykládá, že to má těžký...

You can break me now, cause I love you now

Zničehonic jsem úplně pochopila, jak se asi cejtí člověk, kterej byl vytrženej ze svý halucinace, kde byl šťastnej. Nejšťastnější.

Byl to divnej sen. Bylo to jako ve skutečnosti. Všechno jsem cejtila, jako by se to vážně dělo. Každej dotek, každý smýknutí vlasů po kůži, cejtila jsem vůni a měla jsem tak silný emoce, že ve mně něco zůstalo i ve chvíli, když už jsem zmateně zírala před sebe a snažila se zjistit, kde jsem a proč.
To zklamání, že to byl jen hrozně živej sen, je neskutečný. Jo, ještě teď jsem zklamaná.

Můj mozek je unavenej, za posledních 48 hodin jsem spala hodinu. Když je můj mozek unavenej, dává o sobě vědět bolestí a  cvikama s mojí psychikou. Je sranda si uvědomit věc, která prostě úplně všechno posere, ale už nejde zapomenout.


Pořád poslouchám dokolečka Break me od Scissorhands. Protože se hodí k mý náladě, je úžasně klidná a má jednoduchej text, kterej dokáže zpracovat můj mozek i v tomhle stavu. Bohužel, taky vystihující text... Takže plavu v depresi, protože jsem prostě blbeček, co na sebe umotá past a pak se akorát diví. Jsem vážně dementní.

Where is your smile, so charming, so unbelievable?
...
Where are you words, co meaningful, so reasonable?
...
Where are your eyes, so deep in love?
...
And where are you now?
You can break me now, cause I love you now

Byla jsem na cyklisťáku. Víc o tom napíšu příště, až nebudu mít takovou depku, abych podala subjektivně objektivní informace. Jo.

Dívala jsem se na L Word. Na můj oblíbenej díl z první řady, kde Shane přizná, že se poprvý v životě zamilovala. Do bohatý, vdaný, rozmazlený paničky s téměř dospělou dcerou. Miluju jejich rozhovor. Mluví spolu v galerii, kte je zrovna taková hodně divná výstava a hraje hodně divná hudba. Plus samozřejmě úžasný herečky, úžasně napsanej scénář a Shane. <3>
Shane: "You know, my entire life people said that I'd become a psychopath if I didn't learn how to feel. And I wanna know, Cherie, what the fuck is so great about feeling. Because I finally let myself and I feel like my heart's been completely ripped out."
Cherie: "Sorry."
Shane: "I had this insane idea that you and I could be together. Cause it felt real."
Cherie: "It was delusion."
Shane: "Then I'm delusional. Cause I swear you felt the same way about me."Cherie: "What if I did? What difference would it make? What if in the time that we spent together I felt more alive then I have in last twenty years of my life? What if that were true? Do you think that I would leave my husband, my child, my houses in Bel Air and East Hampton, my trips to Paris? To rent some wrinkled little love nest with twenty-five year old assistant hairdresser who barely has her foot in a door? In this fucking ugly world that kind of love does not exist."

Baptized in the river (on my own)

• Tak jsem si všechno oštítkovala a jsem spokojená.
• Přešla jsem z Maxthonu (to sekání mě fakt sralo) na Operu. Tady mě zase sere to červený podtrhování toho, co píšu (znervózňuje to a nutí mě to všechno si po sobě desetkrát kontrolovat), a fakt, že s tim tolik neumim. Si zvyknu.
• Mám ráda svůj blog.
• Čtu si starý Filtery.
• Poslouchám The XX.
• A tak no...

Edit: Kdy začíná The Real L Word?! První sobotu v červnu. Kde budu já? No, někde v prdeli v chatce uprostřed pustých lesů. Až do další soboty. Budu trpět a hovno vědět. To není fér, těšim se jak malej harant a nemám zas nic!

Tvořivá 01

Chytla mě tvořivá ve správnou chvíli na správnym místě. Původně jsem sice slibovovala, že další zápis bude mít hloubku, ale mám potřebu tu povídku ventilovat a jiný místo nemám, nechci, nepotřebuju. Je to můj blog, tak co.
Je to krátký, nemá to jméno, je to o ničem, postrádá to smysl nebo nápad, ale je to moje a ještě jsem nedošla do stádia, kdy se za to hluboce stydim.

....

Tupě zírala na kurzor blikající na úplně prázdné stránce Wordu. Šéfův projev na zítřejší charitativní akci. Pověřil ji, aby ho napsala, zatímco on sám si odešel po druhé hodině, aby stihnul tenis se svými vlivnými přáteli. Do místnosti se už vkrádalo ospalé šero, počítač monotónně šuměl a šířil po místnosti protivné teplo. Prostředí a vlastní únava ji sváděly k tomu, aby si přitáhla štos papírů na kraji stolu k sobě, položila na ně hlavu a spala až do rána.
Oklepala se a vstala od stolu. Potřebuje se jen projít a setřást ze sebe otupělost. Bůhví proč přešla k prosklené zdi a zadívala se na vyhlídku před sebou. Zapadající slunce zabarvilo oblohu do ruda. Mrakodrapy se koupaly v jeho červeném skomírajícím světle. Celý výjev byl tak krásný, že si ani neuvědomila, že se dlaněmi opírá o sklo a dělá tak na něm otisky.
Celá scenerie by ji asi měla nutit přemýšlet. Nad ničím a přece něčím… Nad životem, kam spěje, kam chce, aby spěl… Ale nemyslela. Užívala si západ slunce nad městem a tu podivnou prázdnotu v hlavě.
„Hej? Slyšíte mě?“
Jen neochotně odtrhla oči od mrakodrapů topících se v rudé záři. Pootočila hlavu směrem k hlasu. Stál tam. Asistent. Ani nevěděla, jak se jmenuje. A už vůbec netušila, jak se dostal do místnosti. Neslyšela ho přicházet.
„Děje se něco?“ Slyšela, jak chraplavě zní její hlas. Odkašlala si.
„Jdu vám jen říct, že všichni už odcházejí. Měla byste taky, ať vás tady nezamknou.“
Usmál se.
Uvědomila si, že se stále dlaněmi opírá o skleněnou stěnu. Muselo to působit dětinsky. Nebo možná ne. Narovnala se.
„Zamykají až v deset,“ namítla. Nesnášela tyhle hromadné odchody. Společná jízda MHD. Povídat si s lidmi, kteří s vámi nemají nic společného. Snad jen tuhle nevděčnou práci.
„No, ale kdyby třeba vrátný viděl, kolik nás odchází, mohl by si myslet, že už tady nikdo není a zamknout dřív,“ řekl jí s výrazem matky, jež svému synáčkovi trpělivě vysvětluje, proč se písek nepapá.
„To nesmí.“
„Ale udělat to může.“
„Vrátný je jeden z mála lidí tady, kdo svou práci dělá opravdu poctivě. Když má zamknout v deset, tak taky zamyká v deset,“ prohlásila možná až příliš tvrdým tónem.
Zarazilo ho to.
Všimla si, že má v koutku tmavou skvrnu od kávy. A povolenou kravatu trochu nakřivo. A pocuchané vlasy.
Asistent.
Proč se ženě říká sekretářka a muži asistent? Když na večírku řeknete, že jste asistentka, najdou se jedinci, co jsou ochotní si s vámi o vaší práci povídat. Když ale na večírku řeknete, že jste sekretářka ředitele, shovívavě se na vás usmějí, jako by náplní vašeho zaměstnání bylo vařit kávu a být hloupá, a přejdou to mlčením.
Asistentka asistuje a dělá důležitou práci, sekretářka vaří kafe a spí se šéfem.
„Nemusíte se hned rozčilovat,“ napomenul ji překvapeně. „Mimochodem, pěkný výhled.“
Teď se podivila ona. Někdo, kdo má špinavou pusu od kávy, čmáranec od propisky na nose, křivou kravatu a neustále se tváří jako velevážený pan asistent, dokáže ocenit západ slunce?
Došlo jí, jak hloupě teď musí vypadat, když na něj překvapeně zírá. Naštěstí se věnoval scenerii.
„Zrovna jsem to obdivovala,“ řekla tiše smířlivým tónem a svou pozornost obrátila zpátky k výhledu.
„Všiml jsem si,“ usmál se. „Nevypadáte na to.“
„Proč myslíte?“
Pokrčil rameny.
„Hádal bych, že jste cynik.“
„Cynici nemají rádi západy slunce?“
„Ne. Cynici si z nich utahují.“
„Raději mlčte, kazíte atmosféru.“
Možná se tak trochu styděla za to, jak na ni dokáže zapadající slunce a pár mrakodrapů působit.

MCs can kiss

Debut Uffie je... dobře, kecalo se o něm, čekalo se na něj od roku 2007 a výsledek jsem čekala lepší, ale pořád platí, že mě to cd neskutečně baví.
Skvělá neoposlouchaná oddechovka.
Něco novýho by mohli vydat Gameboy/Gamegirl (haha, zlatý voči), Digitalism nebo Justice. Začla jsem mí hroznou náladu na nicneřešící elektro. To znamená, že brzo bude léto.
A až začnu poslouchat Peter Björn and John, budou prázdniny pomalu končit, takže to teď dlouho nehrozí.
Stejně je divný, jak se mi ten vkus divně poskládal...

Mám žůžovej lak na nehtech, důůůležitá informace. :D
Jsem hnusně mimo.
Nemůžu najít slovíčka na němčinu.
Rozpůlila jsem si legitku napůl a teď jí budu muset zalepit izolepou jako socka. :D
ADD SUV je úžasná písnička...
Miluju ten pocit, kdy mi připadá, že je spousta věcí tak, jak má bejt. Já vim, že je to jenom iluze, že se to brzo posere, ale... Prostě mě to baví teď.
Teda, když nepočítáme tátu, co se pomalu transformuje na policejního robota, co všechno ví nejlíp, požaduje po mně, aby bylo všechno perfektní a to hned a je jedno, že to prostě nejde. Všechno musí vědět a nejideálnější by bylo, kdybych neměla žádný soukromí a všechno mu hlásila.
Jo? Nasrat.

Za tři měsíce mi bude 18. Pak budu stará a vetchá, umřu a bude to.

A jen tak mimochodem... Jestli tyhle volby vyhraje ČSSD s rozplizlym prasetem v čele, tak jako nezájem, balim věci a odsouvám své ctěné pozadí do Švédska. Maj tam švédštinu, Švédy, Švédky, švédskou vlajku, švédskou měnu, H&M, Lindex, IKEA a červený baráky s bílejma oknama. To je prostě ideální.
Já vim no, Česko zapláče nad ztrátou tak hrozně skvělý a dokonalý osoby jako jsem já. Takže pokud máte věk, mažte volit někoho normálního. Nic proti, ale na byt ve Švédsku fakt nemám a maturitu taky ne, takže bych tu (ne)ráda ještě chvíli žila.
Jsem fakt zvědavá, jak ty volby dopadnou.

Je mi zima, je po půl druhý a chce se mi spát.
By mě samotnou zajímalo, proč mám nutkání uprostřed noci psát takový debility na blog.
Víte co. Ve dne nejsem utahaná, dělám míň překlepů, moje myšlenky mají aspoň zdání ucelenosti a mám třeba i nápady o čem psát. Jako téma k zamyšlení nebo tak. Ale néééééé, já musim bejt kráva, co ve dvě v noci píše, že si ráno vyčistila zuby, pak šla do školy a paní profesorka na ní byla zlá (no byla).

Jdu spát, ať vstanu. A slibuju, že příští zápis bude mít hloubku. Jo, jako první článek na tomhle blogu.
A až se probudim, tak si umeju hlavu, nahodim podpatky a půjdu si s Kikou pro zmrzku k tomu pánovi, co mě myluje a dává mi slevu. :D