Tvořivá 02

Včera mi pršelo do pokoje, poslouchala jsem k tomu Placebo, byla tma a vzniklo tohle. Zase se tam čumí z okna, měla bych si na to dávat pozor.
Jo, a je to krátký.

...

Zírala z okna na temnou noční oblohu. Po skle sjížděly dešťové kapky jedna za druhou. Déšť bušil do okenních tabulek neurvale a intenzivně, jako kdyby se snad chtěl prodrat dovnitř a spláchnout ji. Tolik toužila okno otevřít, až ji svrběly ruce.
Sáhla po kličce a stiskla ji směrem dolů. Cosi se cvaknutím povolilo a okno se otevřelo. Náhlý poryv větru ji téměř povalil, déšť okamžitě proudil v podobě obrovských kapek do pokoje. Smáčel dlažbu, parapet, starý uválený časopis i její chatrnou tělesnou schránku. Chtě nechtě se musela usmát. Její touha po dešti byla vyslyšena. Tenká košile ji neuchránila před mokrem a ona byla ráda. Naopak se přitiskla na parapet a vyklonila se z okna, seč to šlo. Světlé vlasy pomalu tmavly pod nánosem vody.
Touhu po dešti vystřídalo obrovské nutkání smát se. Ani netušila, co jí na tom všem přijde tak veselého. Natáhla před sebe ruce a nechala kapky, aby jí jemně pleskaly do dlaní. Smála se hlasitým, zvonivým smíchem.
Zablesklo se a výhrůžně zahřmělo, jako by jí snad chtělo počasí říct, že tady není pro zábavu. Přestala se smát, břicho se jí stáhlo napětím a po celém těle jí naskočila husí kůže. Zhluboka se nadechla. Odpřísáhla by, že je něco ve vzduchu. Něco voňavého, sametového… snad možná magického, ne z tohoto světa, protože tenhle svět je příliš hektický, ošklivý, šedý a nudný, než aby mohl obsahovat něco tak… takového.
Vlasy již ztratily veškerý objem. Mokře se jí připlácly na hlavu, díky čemuž jí potůčky vody stékaly na záda a do obličeje.
Zavýskla, aby ze sebe uvolnila emoce. Počasí jí odpovědělo dalším bleskem. Na okamžik si připadala jako v nějakém děsivém spojení s vyšším světem, s někým, kdo rozhoduje o všech lidských osudech. Ale to byla jen slabá chvilka, která utekla stejně rychle jako ten blesk.
Déšť pomalu ustával. Kapky se stávaly menší a méně častější. Celé její tělo zachvátila obrovská vlna smutku. Jak déšť ustupoval, melancholie nabývala. Rozplakala se. Slzy jí kanuly po už tak mokrých tvářích a padaly na úplně mokrý parapet. Musel ven, smutek musel ven.
Vzduch byl chladný, zvednul se menší vítr. Déšť již ustal, na její natažené ruce občas padla kapka ze stromu. Byl konec. Konec překvapivému střídání emocí, které vyvolávalo to něco. To něco, co bylo příliš krásné, zajímavé a magické na to, aby pocházelo z tohoto světa, aby bylo jeho každodenní součástí.
Kolem projelo auto jako připomínka reality.
Narovnala se a sklonila ruce. Opřela se o parapet, kde se slzy smísily s deštěm. Uvědomila si, že je jí zima a že je promočená na kost.
Bosé nohy stály v louži. Couvla. Mokré dlaždice klouzaly.
Zavřela okno.