Prázdné žvanění

Asi je na čase napsat. Potíž je, že pořádně nemám o čem. Resp. mám, ale není na to čas ani inspirace.
Včera jsem se snažila psát povídku. Při prvních třech řádcích jsem si říkala, že ji sem hodím. Mám stránku a půl ve wordu a stydím se. Všechny postavy jsou tak zoufale... povrchní, sobecké... Štve mě to. Je to blbost. Kdyby to byl první případ, nestěžuju si. Ale tohle je už několikáta povídka, u které jsem musela překonat silné nutkání, abych ji znechuceně nesmazala. Jak můžu psát, když nesnáším hlavní postavy, postavy, které jsem sama vytvořila?
Neovládám absolutně nic. Jako by ve mně bydlely dvě Be a navzájem si dělaly naschvály. Nevím, podle jaké se mám řídit, vždycky když si vyberu jednu, stejně skončím u druhé. Dneska jsem plánovala učení. Neumím ani slovo, dokonce jsem se ani neobtěžovala najít sešity.


Čím dál, tím víc nemůžu vystát lidi. Vadí mi jejich chování. Češi. Proč je tady každý tak hrozně neslušný, protivný, vševědoucí a zjevně přesvědčený o své vlastní dokonalosti?? Když si vzpomenu na Švédsko - Tam každý se svým sousedem rád prohodil pár slov, prodavačky se k vám chovaly jako k zákazníkovi a ne jako k podřadné formě života, co je ruší v jejich zasloužilé práci okukování svých vlastních nehtů, kde nikdo neměl potřebu někoho vychovávat, kde do vás nikdo nevrážel, kde vám odpovídali na pozdrav, kde nic není problém a kde by nikoho ani nenapadlo něco odfláknout. Tady platí heslo "Hamty, hamty, ať mám víc než tamty, hamty, hamty, ať jsem tam první, a když ne, tak budu tiše závidět a hlasitě nenávidět.".
Proč tady vládne taková špína a nevkus??


K hudbě a seriálům se uchyluju častěji a častěji. Seriály jsou fajn. Máte prostor poznat postavy, víc vám přirostou k srdci, tvůrci se snaží, aby každá postava měla něco zajímavého, hemží se to tam vtipnými situacemi... Oddechovka. Hudba je život. Jen začínám být alergická na lidi, co básní, jak je pro ně hudba důležitá, že si bez ní nedokážou představit život a pak z nich vypadne, že poslouchají to, co zrovna hraje v rádiu. Vážně rostu a nedokážu vystát Lady Gagu a Keshu. Obě dvě by zasloužily minimálně zmlátit. Kesha víc. Krást se nemá.
Miluju nové Hadouken!. Hodlám se o nich rozepsat. Provokativně sem napíšu zítra a pak se donutím to sme zítra opravdu napsat. Nevěříte?
Tělocvik je zlo. Ještě větší zlo je, když jsme celá naše třída spojená. Be bolestně řve a křičí. Jestli budu muset prožít ještě jeden tělocvik jako tuhle středu, někdo umře. A já to nebudu.


V životě si nekoupím žádné boty v Renu. Proč? Protože mé krásné kozačky mají rozbitý zip a teče do nich. Klasicky nemůžu najít účet, hledá celá rodina, marně. Krásné jsou. A taky na nic. Kurňa, chci zpátky peníze, abych si mohla koupit jiné a lepší. Bez kozaček nemůžu nosit legíny. Samozřejmě v době, kdy jsem si je hodně oblíbila. No ták, nemučme Be, mějme jí rádi a dejme jí ten zpropadený účet, aby mohla celou krabici s těma škrumpama hodit otrávené prodavačce z Rena (do ksichtu) na pult a požadovat peníze nazpátek. Téměř nové boty.
Někdo mi sebral rukavice z H&M. Až toho viníka potkám a šestým smyslem vycítím, dostanu chvilkové pomatení a uchýlím se k násilí. Je fakt fajn chodit v -20° C bez rukavic, grh.



To jsem si koupila dne 16. ledna v Německu k narozeninám, co jsem měla v létě. Resp. tatínek koupil. No není ta věž krásná? Jak vidíte, má USB, takže přehrává hudbu z flashky. Je prostě aww a já jí milujínkuju.

Nothing.

Jeden by ani nevěřil, že od posledního zápisu uběhlo deset dní. No, dost mě pronásledovalo pololetí, pak záchvat nicnedělání a zároveň protivné únavy (zkrátka jsem se pěkně dlouho nevyspala), nejskvělejší sobota s datem 16. ledna a poslední dny i nemoc způsobená očkováním. (Mně prostě nikdo nevymluví, že je ta látka nějaká divná - vždycky mám po očkování sníženou obranyschopnost, ale od té doby, co jsem se dala naočkovat, mě začne bolet hlava už při sebemenší únavě.)
No, snažila jsem se sepsat něco o Delphic, hodně se o nich mluví, navíc se mi jejich nové CD líbí... ale nebere mi dech. Takže mám v plánu psát úplně o ničem jiném, konkrétněji tedy o tom, co mi dech sebralo.
Připadám si úplně mimo. Úplně ve všem. Hrůza. Nevím, co se děje v hudbě, nevím, co Ronsonovy, nevím, co mé oblíbené blogy, nevím, co móda... A to jen za tři blbý dny. A co nové Frerardy?? Snažila jsem se to dnes dohnat, ale to jde dost těžko, když jsem si přes ty blbý čtyři dny nemoci akorát civěla na seriály, čímž jsem si vypěstovala závislost na Queer As Folk a How I Met Your Mother. Dneska jsem své závislosti ještě popustila uzdu, aby ta zítřejší škola nebyla takový šok... no uzdu jsem si popustila tak, že nestíhám to, co jsem si naplánovala, a taky jsem jaksi vypustila školu... slovíčka na němčinu a angličtinu, pretorium, několik cvičení (ty stejně dělat nemůžu, nemám učebnici)... Odkládala jsem to tak dlouho, až je najednou deset hodin a já píšu na blog, píšu si s kamarádkou (Proč mám takovou tendenci vždycky na ni všechno blbý tak hrozně vychrlit??) a říkám si, že bych si asi měla jít lehnout... Za chvíli.
No nic, stále žiju a navíc mám takový pocit, že příští týden se to tu bude novými články/výžblechty jen hemžit. Jsem sama doma, členové rodiny odjeli do Rakouska a já mívám záchvaty osamělosti, jakmile se setmí.

O ničem ve škole

Oukej, právě jsem ve škole na angličtině. Celkem nuda. Taky je poněkud pitomý čas - nic se nedá rozdělat, protože mi do toho stoprocentně zazvoní a zároveň je moc času přede mnou.
Well, hodlám napsat o Delphic. až přijdu domů, což by nemuselo být pozdě jako poslední dny v tomhle týdnu. Be dostala peníze, Be šla nakupovat. Jeden den spíš vyhlížela, druhý den si koupila kalhoty, třetí den cardigan (I'm in loooove, mám ho na sobě, což mi připomíná, že jsem se ráno zapomněla kouknout do zrcadla...). Čtvrtý den (to jako dneska) tam rozhodně nepůjde.
Ha, právě jsem se dozvěděla, že dostanu trojku z matiky na vysvědčení. Protože jsem pitomeček, co neumí počítat, je to ÚSPĚCH. Gratulace mně.
Chm, na téhle klávesnici se píše blbě a pomalu. Je divná. Musím do ní bušit. Ble, bolej mě prsty. ><

Menší úvod

Protože nejsem normální člověk a pořád potřebuju něco extra, rozhodla jsem se, že do konce tohoto pololetí pomalu přeorganizovat svoje bytí(tohle většina lidí dělá na konci kalendářního roku, že jo?). Něco podobného jsem se rozhodla udělat i o letních prázdninách, jenže to jsem byla ještě línější než obvykle a sepisovat seznamy mě bavilo mnohem víc než splňování určitých bodů. Ale teď zatnu zuby a prostě to udělám, i kdyby jánevímco (tak nějak očekávám, že mi do toho určitě něco vleze a všechno moje naivní plánování překazí, ale tak... do té doby si snad trochu zanaivnit můžu, ne?).
Rozhodla jsem se sem přestěhovat z hned několika důvodů. Mezi ně patří například fakt, že jsem uvažovala o tom, že bych celé blogování pojala trochu jinak. Dále - štve mě blog.cz. Počet kvalitních blogů, resp. opravdových blogů, je silně v nepoměru ke stránkám, kde se objevují jen fotky hadrů, Miley Cyrus a Tokio Hotel. Zkrátka mě otravuje si najet na blog.cz a jako první vidět, jaká husa považovala za nutné hodit na svůj blog paparazzi fotky nějaké náctileté hvězdičky.
Cha, takže teď všichni náhodní příchozí/čtenáři/whoever úplně zjistili, jaká pozitivní a tolerantní osoba jsem. Haha.
No, jako úvodní článek by to mohlo stačit, nechci sem toho psát moc, zbytečně se pak okrádám o témata pro dny, kdy mě samo od sebe nic nenapadne, že jo.
Pro případ, že by vás to zajímalo - adresa mého starého blogu je hellno.blog.cz.